Pro letošní sborovou cyklistickou dovolenou jsme zvolili oblast jihočeských rybníků. Organizace se ujal Vilda Koziol, který nejen zajistil pro účastníky ubytování v chalupě pana Roubala ve Staňkově nedaleko Třeboně, ale v průběhu celého pobytu byl vrchním kuchařem a kromě jediné etapy i navigátorem. Protože se nepodařilo sehnat ubytování v obvyklém termínu na přelomu července a srpna, museli jsme svoji akci o týden posunout. Nakonec jsme však nelitovali, počasí se přes nehezký úvod (a průběh v jiných částech republiky) vcelku vydařilo a my jsme si společný týden opravdu užili.
Narozdíl od předchozích let jsme svojí pouť začali za krajně nepříznivého počasí. Sedm členů Hlaholu (Patricie Gilová,
Martina Kozlová, Hana Koziolová, Hana Kurucová, Pavel Ježil,
Mojmír Kozel a Miroslav Šulc), dva dospělí rodinní příslušníci (Vilém Koziol a
Luboš Nosál) a dvě malé děti (ani ne dvouletá Johanka a čtyřletá Julinka Gillovy) se sešli
jako obvykle ráno ve Vodní ulici, v hustém dešti rychle nasedli do čtyř aut a vyrazili směr Třeboň.
Náš automobilový peloton se brzy roztrhal, ale díky technickým vymoženostem současnosti (mobilním telefonům) jsme se v průběhu cesty domluvili na místě oběda - restauraci U Cvrků v Orlíku nad Vltavou, dobře známé několika přítomným členům Loutny české, která na zdejším zámku pořádá už řadu let červencové umělecké turné. Zde (tedy ve zmíněné restauraci) jsme se úspěšně všichni sešli a pochutnali si na chutném obědě (krůtím vývaru s knedlíčky a buď kachně na medu se zelím a knedlíky, či srnčím řízku).
Po obědě jsme pokračovali už bez zastávky rozdílnými trasami do cíle naší cesty - Staňkova. Protože hned první dům za cedulí
s označením obce je hospoda U Sandokana, zcela přirozenou cestou bez předchozí domluvy jsme se tam všichni úspěšně sešli.
Zde jsme se po vyčerpávající cestě svlažili místním Regentem, poseděli s bodrým majitelem (mj. pocházejícím z chomutovska - přesněji
z Údlic), který se hned skamarádil s krajanem Míťou, a následně se dojeli ubytovat do 100 m vzdálené ubytovny.
Je to přízemní dům rozdělený na dvě oddělené části - v každé kuchyň, koupelna se záchodem a 2 resp. 3 pokoje. Okolo domu velká zahrada,
možnost posezení venku, ve větší kuchyni i krb.
Protože celodenní déšť neustával, opustili jsme původní myšlenku na odpolední projížďku na kolech a jali se pomáhat šéfkuchaři Vildovi v přípravě večeře - chilli con carne. Obzvlášť se činila malá Johanka, která vydatně odlehčovala připraveným otevřeným konzervám sterilovaných fazolí.
Jako vždy výbornou večeři následovalo večerní (noční) posezení u sálajícího krbu a chutných nápojů. Doufali jsme (aspoň někteří), že se do zítřka počasí umoudří a my budeme moci vyrazit za sportem.
Ač se to zdálo po včerejšku neuvěřitelné, v neděli ráno nás (aspoň některé) vzbudilo sluníčko. Po snídani jsme se tedy oblékli
do cyklistického, oklepali vodu z kol, která zůstala celý předchozí den a noc na autech v dešti, pokusili jsme se namontovat na
Patčino kolo vlečné zařízení pro Julinku, která letošní dovolenou už absolvovala na vlastním samohybu, připevnili
sedačku pro Johanku na bicykl její pro tento týden náhradní matky Martiny, dohustili pneumatiky a
nedlouho před polednem (náš obvyklý čas) se vyhoupli do sedel a vyrazili na naši první cestu okolo jihočeských rybníků.
Vilda nás vedl po silnici okolo rybníku Hejtman přes sousední Chlum u Třeboně a dále po červené
turistické značce okolo rybníků (mj. Starý Kanclíř a Starý Hospodář) k Dlouhému mostu. Část této cesty
byla plná kořenů a byla jen obtížně sjízdná (většina členů výpravy raději slezla a kolo vedla). Na konci tohoto úseku
Vilda čekal a každému osobně se omluvil za výběr cesty (i když v tom byl vcelku nevinně - na mapě kořeny
opravdu vidět nebyly). To ovšem ještě netušil, co nás čeká vzápětí! 
Hned v další části cesty jsme se totiž poprvé výrazněji setkali s projevem záplav, které právě postihovaly jižní Čechy. Cesta byla
v úseku několika desítek metrů pod vodou, takže jsme zuli boty a po kotníky se brodili. Chvíli jsme se zastavili u Rozvodí,
místa, kde se Lužnice větví na Starou a Novou řeku. Zde jsme mohli pozorovat obrovskou sílu vzedmuté hladiny.
Dále jsme pokračovali po Kernerově cestě až na jižní okraj Třeboně, kde jsme se stavěli v (cyklo)turistické restauraci
Mlýnský dvůr na oběd. Zde mj. Luboš konzultoval způsob montáže vlečného zařízení s majitelem jiného kola,
opatřeného stejnou tyčí jako byla na Patčině kole, a zjistil, že jsme ho připevnili špatně.
Po obědě jsme se otočili na zpáteční cestu. Abychom se vyhnuli brodu, zamířili jsme po cyklostezce okolo Velkého stavidla. Ale příliš jsme si nepomohli - čekal nás další brod, tentokrát až po kolena. Po další nedobrovolné koupeli už jsme bez dalšího zdržení rychle pokračovali přes Zlatou stoku a obec Majdalenu ke známému jezu Pilař, v jehož blízkosti nás zabrzdila restaurace U splavu, čepující pivo značky Bernard. Zde jsme se občerstvili lahodným mokem a někteří z nás se vypravili pěšky podívat se na několik set metrů vzdálený jez. Při současné zvýšené hladině působil opravdu mohutným dojmem.
Po této poslední zastávce už jsme rychle dojeli po silnici přes Kosku, Hamr a Chlum domů do Staňkova.
Zatímco jsme sledovali v televizi zpravodajství z ničivých bleskových záplav na liberecku a ústecku, připravil Vilda se svými pomocníky k večeři skvělý kyselý bramborový salát, který byl přílohou ke smaženým rybám, které přivezl z nedaleké rybí restaurace U sumečka.
Sanitární den míváme obvykle třetí den pobytu. Ale jak roky přibývají, síly ubývají a většina proto rozhodla, že už po prvním
výletu potřebuje nabrat síly, a tak jsme ho naplánovali hned na druhý den.
Po ránu (tedy pro obyčejné lidi krátce před polednem) jsme se pěšky vypravili do lesa kousek za vsí, abychom nasbírali houby na večerní smaženici. Asi po dvacetiminutovém pátrání vlevo od silnice jsme ovšem neměli úlovek ani na bramboračku - za řeč stála pouze jedna bedla. Pro některé z nás to je sice běžný stav, ale houbařští koryfejové mezi námi z toho byli poněkud nervózní. Naštěstí Mirek přešel na druhou stranu silnice a za chvíli nás zavolal, abychom ho následovali. Tam jsme v krátké chvíli naplnili houbami několik tašek a mohli jsme spokojeně zamířit domovu. Při návratu nás viděla obyvatelka sousedního domu a darovala nám dvě tašky sladkých padaných jablek, která by prý hodila na kompost. Takže jsme se mohli těšit i na sladkou pochoutku - rozhodovali jsme se mezi závinem a žemlovkou.
Po návratu byla původně plánována krátká projížďka na kolech, ale hladovci (a především žíznivci) rozhodli, že si napřed skočíme do
sousední hospody na polévku. Z polévky nakonec byl celý oběd, po obědě jsme zase nemohli s plnými žaludky na kola. Jali jsme se tedy
čistit houby, mezitím Johanka usnula, takže jsme čekali, až se vyspí.
Krátce před půl čtvrtou odpoledne jsme se konečně vyhoupli do sedel a vyrazili na projížďku okolními lesy. Zamířili jsme stejným
směrem jako na dopolední houbovou výpravu, pokračovali jsme po kvalitních lesních cestách v bývalém vojenském prostoru po
cyklotrase č. 1010 až k rozcestí pod Novou Hutí, kde jsme si udělali krátkou přestávku na svačinu či cigaretu
(každý dle svého naturelu).
Po přestávce jsme pokračovali na červenou turistickou značku a po ní okolo rybníka Medenice ke stejnojmenné restauraci. Jde o bývalou vojenskou rotu rekonstruovanou na ubytovnu a restauraci a původně jsme zde měli být ubytováni, ale neměli tu volno v termínu, který by nám vyhovoval. Zde jsme se zastavili na malé občerstvení. Přestože nás čekala zanedlouho večeře, neodolali jsme místní specialitě - chlebu se sádlem a cibulí. Míťa, který byl jako kuřák vyobcován k samostatnému stolu, si dal jinou sluchu libě znějící pochoutku - povidloň (kynutý knedlík plněný povidly). Zatímco jsme hodovali, ozvala se nám opožděná účastnice Alenka Flekalová, že už dorazila z dovolené ve Francii do Staňkova a čeká na nás.
Nezbylo tedy než zaplatit a vrátit se po cyklotrasách č. 1005 a 1010 zpět do Staňkova, kde jsme se přivítali
s poslední členkou výpravy.
K večeři Vilda připravil smaženici z dopoledne nasbíraných hub. Večer potom přepustil místo v kuchyni výjimečně děvčatům, která upekla jablečný závin. Přitom Hanička Kurucová projevila schopnost improvizace - protože nebyl k dispozici váleček, použila k vyválení těsta láhev vína.
Večer a významnou část noci jsme strávili amatérskými pokusy o psychoterapii, abychom se pokusili rozptýlit depresi, které propadla Alenka při vyprávění o svých rozporuplných zážitcích z předchozí dovolené.
Čtvrtý den jsme se rozhodli uskutečnit zahraniční výlet, tj. navštívit sousední Rakousko. Po ranních přípravách
(mj. se Lubošovi po třídenních pokusech a konzultacích s různými cyklisty vlastnícími stejné zařízení podařilo konečně
doladit upevnění vlečné tyče na Patčino kolo natolik uspokojivě, že tato mu povolila druhý den odjet domů) jsme tradičně okolo
jedenácté hodiny vyrazili na cestu.
Zamířili jsme po silnici přes celý Staňkov a dále do příhraničních lesů po cyklotrase č. 322 přes Hajnice v
Zadním lese okolo Kněžské skály k Dolnímu rybníku. Cestou jsme poprvé na letošní trase překonávali mírné kopce.
Za výše zmíněným rybníkem jsme zabočili po cyklotrase č. 32 k Novomlýnskému rybníku. Zde jsme si udělali malou odbočku,
abychom pěšky podnikli ilegální přechod do Rakouska - k jeho nejsevernějšímu bodu. Zde jsme také sebrali několik
rakouských hub.
Po krátké návštěvě nás už hlad rychle poháněl přes Nový Vojířov a Smrčnou na oběd do Nové Bystřice. Ve zdejší příjemné restauraci jsme poobědvali (např. mořského úhoře), děti si zahrály na pískovišti. Protože především některé dámy cítily cukerný deficit, zajeli jsme ještě na náměstí do cukrárny, kde si ti nejmlsnější osladili život zákusky či zmrzlinou.
S plnými žaludky jsme potom vyšlapali zpět kopec, ze kterého jsme sjeli před obědem, a vrátili se do Smrčné, kde jsme přechodem pro pěší tentokrát už legálně vstoupili na území Rakouska. Zde jsme se po kvalitních silnicích a cestách přes městečko Haugschlag dostali na další hraniční přechod pro pěší Chlum u Třeboně/Schlag a odtud domů do Staňkova.
Večeři šéfkuchař připravil ze včera nasbíraných hub - bramboračku a houbovou omáčku s bramborovými noky. Večerní (noční) program proběhl v tradičním duchu.
Ve středu nás přes nepříliš příznivou předpověď počasí opět vzbudilo sluníčko, a proto jsme odložili původně plánovanou návštěvu
Třeboně na další den a rozhodli se využít pěkného počasí ke koupání. Kromě sluníčka se na nás po ránu usmívala i tentokrát
vyspalá Alenka (terapie našeho lékařského týmu zabrala) a nedalo příliš práce ji přesvědčit, aby s námi zůstala až do
konce týdne.
Po snídani jsme vyjeli nám už známou cestou k rozcestí pod Novou Hutí, zde jsme však tentokrát odbočili doleva po cyklostezce č. 341 směrem na Spáleniště. Cestu lesem jsme si zpestřovali sběrem hub (především Hanička Kurucová a Míťa projevili schopnost sbírat houby prakticky za jízdy na kole). Ještě před Spáleništěm jsme odbočili a přes Františkov dojeli do Rapšachu. Ve zdejší hospodě jsme poobědvali (řízek či smažené žampiony).
Potom následovala nepříliš příjemná cesta nejdříve po silnici a posléze polní cestou, která byla ale v závěru vykoupena odpočinkem
u pískovny, hojně navštěvované koupáníchtivými návštěvníky. Zařadili jsme se mezi ně.
Když jsme se koupání dostatečně nabažili, vyrazili jsme na další cestu přes Klikov, poté lesem po cyklostezkách 1011 a 1010. Zde nás vlastně poprvé od sobotního příjezdu zastihl na cestě déšť. Před zámečkem Nová Huť jsme se proto schovali pod stromy. Po několika minutách déšť přešel a my jsme pokračovali na druhou návštěvu restaurace Medenice. Cestou jsme doplnili zásoby hub. V Medenici jsme opět neodolali chlebu se sádlem a cibulí, Míťa si tentokrát doplnil zásobu cukru ovocnými knedlíky a Luboš si dal na rozloučenou s dovolenou řádnou večeři. Z restaurace už jsme jeli nejkratší cestou do Staňkova.
Ještě před večeří jsme se rozloučili s Lubošem, který musel následující den do práce. Alenku nám tu
nakonec nechal.
Večer se opět zaskvěl svým kuchařským uměním Vilda, který k večeři připravil houbové menu o čtyřech chodech: jako předkrm byly přírodní řízky z hlav bedel na másle a kmínu, následovala kulajda, potom nepravá dršťková polévka z kotrče a masáků a na závěr byla tradiční smaženice.
Po takové hostině jsme se potom museli dlouho do noci bavit (a zapíjet), aby se ty dobroty trochu slehly.
Ve čtvrtek konečně došlo na několik dní odkládaný výlet do Třeboně. Naše cesty se tentokrát rozdělily. Kvůli naplánované večeři se Koziolovi vypravili na ryby. Nikoliv s udicí na břeh rybníka, ale zvolili jednodušší a pohodlnější cestu - autem do Třeboně nakoupit ryby v sádce.
My ostatní jsme se vypravili do Třeboně také, ale po dvou kolech na vlastní pohon. Protože nás pro dnešek opustil navigátor,
zvolili jsme za jeho náhradníka Míťu. To jsme ještě netušili, že jsme si tím zadělali na nejdobrodružnější výlet celé
dovolené.
Projeli jsme Staňkovem a zamířili po žluté turistické značce polní cestou do Lutové. Ve světle pozdějších událostí působí trochu směšně, že jsme si kvůli překonání jedné asi pětimetrové louže 15 cm hluboké zouvali boty a brodili (obejít dost dobře nešla, protože okolí bylo rozmočené).
Po krátkém občerstvení v místní restauraci jsme pokračovali po cyklotrase č. 1010 a současně značené trase pro vozíčkáře okolo rybníků Žebrákov a Starý Hospodář k Dlouhému mostu. Kousek před ním došlo k další komplikaci. Nic netuše jsme vjeli do louže na cestě: Ovšem za zatáčkou louže pokračovala a byla stále hlubší a hlubší až voda dosáhla po kolena. Slabší povahy slezly z kola a přebrodily, ostatní těch 100 metrů projeli vodou, ale boty jsme měli promočené všichni.
Ovšem hned za mostem nás čekalo další překvapení - ještě hlubší voda. Skupina cyklistů, která dorazila k mostu po nás, se rovnou
vrátila, odkud přišla. Ale my jsme si vzpomněli na své brodění Berounky před třemi lety a po Mirkově předběžném průzkumu,
kdy zjistil, že mu nikde na osmdesátimetrovém zaplaveném úseku cesty voda nedosahuje výše než k pasu, jsme se rozhodli pokračovat ve
zvolené trase. Svlékli jsme si kalhoty, některá děvčata i kalhotky, a odvážně jsme se pustili do vody. Akce proběhla úspěšně - nikdo
se neutopil. Ale přesto jsme odradili cyklistickou rodinu, která přijela z druhé strany, a když nás viděla, raději si našla jinou trasu.
Když jsme se trochu osušili a oblékli, zavolali jsme Koziolům, že na dohodnutou schůzku v Třeboni vlivem problémů na trase dorazíme později, a vyrazili po žluté turistické značce (alespoň to byl náš původní záměr) přímo do Třeboně. Ovšem povedlo se nám sjet z cesty a vynořili jsme se na jakési silnici a nebyli si jisti, odkud kam vede. Rozhodovali jsme se, kterým směrem se po ní vydat (později jsme zjistili, že to bylo vcelku jedno, protože oběma směry bychom dojeli do Třeboně). Nakonec jsme se pustili vlevo a po několika stech metrů jsme dojeli k nám už známému Opatovickému mlýnu, odkud jsme po modré turistické značce po břehu rybníků Opatovického a Svět dojeli do centra Třeboně.
Zde jsme zaparkovali kola ve dvoře rybí restaurace Šupina a Šupinka. Před ní jsme se setkali s Koziolovými.
Vilda potom jel do sádky nakoupit čerstvé ryby, Míťa se vydal hledat poštu, aby mohl odeslat zásilku, a
my ostatní jsme nahlédli na malebné Masarykovo náměstí. Potom jsme zašli na oběd do Knížecího pivovaru, kde nám předtím
Koziolovi zamluvili místa. Poobědvali jsme zelňačku a dle chuti kapra (ta chuť prý nebyla nic moc), smažený sýr či
pečenou kachnu. Míťa byl málem bez oběda, protože po pouti na poměrně vzdálenou poštu dorazil po době oběda a personál
umluvil jen díky tomu, že se hlásil k naší společnosti.
Po obědě jsme se rozloučili s Koziolovými, kteří s rybami (dvěma čerstvými kapry a mraženým candátem - čerství se dají
koupit jen po ránu) odjeli autem zpátky do Staňkova a my se za příjemného slunečného počasí jali prohlížet náměstí. Někteří se
rozprchli za nákupy, jiní si koupili u stánku trdelník, většina se sešla okolo stolků před cukrárnou, kde si ti mlsnější zaplácli
žaludky zmrzlinou, medovníkem, kávou, laté či jinými laskominami.
Po čtvrté odpolední hodině jsme se vrátili ke kolům a přesunuli o několik se metrů dále k rybníku Svět. Zde jsme kola opět
odložili, Míťa se dobrovolně ujal hlídání a my ostatní jsme se ještě s dalšími návštěvníky nalodili na motorový člun
k okružní jízdě po s(S)větě. Během čtyřicetiminutové jízdy si řízení lodi měli možnost vyzkoušet i cestující, kormidla se
postupně ujaly i odvážnější Johanka a poněkud váhající Julinka.
Potom už jsme z pohodlnější lodi přesedli na méně pohodlné bicykly a vydali se na zpáteční cestu. Předpokládali jsme, že pokud se budeme chtít vyhnout frekventované silnici, nevyhneme se dalšímu brodu v oblasti rozvodí, ale to nás neodradilo (koneckonců někteří z nás ještě nestačili zcela uschnout). Vrátili jsme se tedy k Opatovickému mlýnu a od něj jsme odvážně vjeli na modrou turistickou značku. Na ní nás ovšem čekalo překvapení - v místě, kde jsme se v neděli brodili, byla cesta zcela suchá. Voda se během čtyř dnů přesunula jinam.
Nasadili jsme proto rychlé tempo a na úzké cestě předjížděli skupiny cyklistů. Ale všem trampotám ještě nebyl konec. Náš navigátor
pro tento den Míťa jako první dorazil na rozcestí U Červeného kříže, kde turistická značka, po níž jsme měli jet,
odbočovala z původní cesty. Míťa zde jako regulovčíka postavil své kolo a odskočil si do lesa. Než se vrátil, větší
část našeho pelotonu stačila projet okolo po původní cestě. Naše skupina se spojila teprve asi po kilometru. Museli jsme tedy změnit
plány a pokračovali jsme sice mimo značené trasy, ale po slušných většinou betonových cestách na zelenou turistickou značku,
po níž jsme dojeli do Majdaleny.
Zde jsme na chvíli zakotvili v tradičním bernardovském záchytném bodě (v restauraci U jezu) a po krátkém občerstvení už pospíchali vzhledem k blížícímu se soumraku a bouřce známou cestou po silnici do Staňkova. Zadní voj už po cestě ve Chlumu u Třeboně zastihla začínající bouřka, takže co nám po poledním brodu stačilo uschnout, znova promoklo. A těsně poté, co se poslední cyklisté dostali pod střechu, spustilo se venku pravé peklo - přívalový déšť, hromy a blesky a ještě ke všemu i kroupy. Měli jsme výlet prostě dokonale načasovaný.
Po návratu jsme si dali první večeři - houbové zbytky z předchozích dvou dní. Poté šéfkuchař Vilda připravil ke druhé večeři pečené ryby a ledový salát se skvělým dressingem. Po večeři následoval obvyklý večerní (noční) program.
Páteční ráno nás nepřivítalo moc přívětivě - bylo pod mrakem. Ale nijak nás to neodradilo od rozhodnutí strávit poslední den opět
v sedlech. Proto jsme po snídani odhodlaně vyjeli do Chlumu a dále po cestě okolo Purkrabského rybníka přes
Žabárnu do Klikova. Zde jsme navštívili hrnčírnu, ve které vyrábějí a prodávají klikovskou keramiku.
Někteří z nás neodolali a zakoupili některé výrobky.
Protože začínalo pršet, rychle jsme osedlali své samohyby a vyrazili schovat se pod střechu a také naobědvat. Bohužel v místní
hospodě nás majitel nepřijal - na 10 obědů prý zařízen není. Pokračovali jsme tedy dále směrem na Suchdol a po několika stech
metrů jsme narazili na krásnou restauraci U Pískovny s velkým krytým venkovním prostorem pro hosty. Zde jsme zaparkovali
právě včas, než se déšť změnil v liják. V klidu jsme poseděli a poobědvali.
Po obědě, když déšť přešel, jsme pokračovali do Suchdola, zde jsme se poněkud komplikovaně přes soukromý pozemek napojili
na cestu vedoucí okolo pískoven (Cep I a Cep). Otevřel se nám překrásný pohled na vodní plochu lemovanou lesem.
Někteří odvážlivci v čele s Julinkou s Johankou neodolali a v krásné čisté vodě se vykoupali.
Podle pískovny jsme dojeli až k jezu Pilař, kde jsme se rozloučili se svojí oblíbenou občerstvovací stanicí Bernard.
Po krátkém oddechu jsme zamířili po silnici okolo rybníka Starý Kanclíř do Lutové. V další části se vyznamenala Julinka, která sama vlastními silami vyšlapala následující na místní poměry docela velká dvě stoupání do Žiteče a Mirochova. Zde jsme zabočili na polní/lesní cestu a po cyklotrase č. 1010 jsme s kopečka sjeli do Staňkova. Na jeho severním konci jsme své týdenní putování po jihočeských rybnících uzavřeli stylově (první) večeří v proslulém baru rybích specialit U sumečka. Zde si každý vybral dle chuti z nabízených druhů ryb (kapr, štiku, úhoře, sumečka, tolstolobika,…).
S mastnými ústy jsme se potom dojeli závěrečné 2 kilometry na ubytovnu, čímž většina z nás ukončila cyklistickou část našeho společného pobytu.
Zatímco jsme se uváděli do společenské formy (tj. myli, převlékali apod.), Vilda dokončil od včerejšího dne předpřipravenou rybí polévku, kterou potom jako druhou večeří vyvrcholila i kulinářská část naší výpravy. Po večeři následovalo vyhlášení a korunovace vítězů - Julinka obdržela čokoládovou medaili pro nejlepšího vrchaře a Johanka za vzorné absolvování celé trasy v sedačce u náhradní mámy (Martiny). Závěrečné večerní posezení už se neslo v duchu příprav na zítřejší odjezd a nostalgie za příjemně strávený týden v příjemné společnosti.
V sobotu jsme vstali brzy, nasnídali se, sbalili, namontovali kola na auta, rozloučili se s majitelem ubytovny panem Roubalem i vzájemně a rozjeli se různými směry: Hanička Kurucová s Alenkou, pro jejichž bicykly nezbylo na/v autech místo, kolmo (čili na kolech) do Majdaleny na vlak, Patka s rodinou do Zvíkovce na pouť, Koziolovi do Českých Budějovic za příbuznými a Kozlovi s Pavlem do Chomutova, potažmo Údlic.
Další společná aktivní dovolená skončila a nám nezbývá, než se těšit na další v příštím roce.
Potvrdil se trend přeměny našich dovolených z cykloturistických na gastroturistické.
Přestože právě v době našeho pobytu u jihočeských rybníků naši republiku postihly ničivé bleskové povodně (liberecko, ústecko) i pomalu už tradiční vzedmutí hladin řek v jižních Čechách, nemohli jsme si stěžovat na počasí - kromě dne příjezdu deště většinou přišly buď v noci, nebo nás zastihly v blízkosti hospody či ubytovny, takže jsme se stačili schovat.
Letos se společné dovolené zúčastnilo 10 dospělých (z nichž Alenka přijela o dva dny později a Luboš naopak odjel o tři dny dříve) a 2 nezletilé dívky.
Nejzdatnější cyklisté najezdili za 6 dní 212 km, tj. průměrně 35 km za den. Je to prakticky stejně jako loni, ale v podstatně lehčím terénu (nepočítaje několik brodů).
Na rozdíl od předchozích let nás nepotkal žádný úraz ani defekt (nepočítáme-li třídenní montáž vlečného zařízení na Patčino kolo - důkaz, že vysokoškolské vzdělání není vždy pro praktický život dostačující).
Kromě oslavného popěvku "Mnogaja ljeta" na počest Alenčiným jmeninám jsme si za celý týden nezazpívali jedinou skladbu oficiálního sborového repertoáru.
Vilda Koziol nejen opět potvrdil svoji pověst výborného kuchaře, ale projevil se také jako talentovaný navigátor - pod jeho vedením jsme ani jednou "nezakufrovali".
