Pro již tradiční sborovou dovolenou s koly jsme po pěti letech letos opět zvolili nedaleké okolí v Krušných horách. Původně jsme plánovali strávit část pobytu v Perninku a zbytek v Měděnci. Ale protože se postupně potenciální účastníci z akce pod různými záminkami odhlašovali (ať už z pohodlnosti, z důvodu zranění apod.), zbylo nakonec pouze osm statečných (+ dvě malé děti). Proto jsme ubytování v Perninku odřekli a využili pohostinnosti Koziolů a strávili necelý týden v jejich domě v krušnohorském Měděnci.
Ve slunečném ránu čtvrthodinu před osmou se na hlavním nádraží v Chomutově sešlo jádro výpravy (4 kola, stejný počet dospělých
a tříletá Julinka), aby si ušetřilo šlapání do kopce a dopravilo se sobotním vlakem do hor. S jistými problémy jsme
naložili kola do motoráčku "Vejprťáčku" - České dráhy z neznámých důvodů nevypravily přes příznivé počasí cyklovagón, takže
12 přítomných cyklistů naskládalo své bicykly na větší plošinu, my jsme svými koly zarovnali dvě kola, která už stála na menší plošině.
Příliš nechybělo k tomu, aby vlak vůbec nevyjel - paní průvodčí musila absolvovat překážkovou dráhu přes naše kola, aby rozsvítila
světla - nutnou podmínku pro to, aby vlak mohl vyrazit na trať.
Cesta proběhla v dobré náladě a bez problémů až do naší výstupní stanice - Nové Vsi. Když jsme chtěli vystoupit, zjistili jsme,
že dveře na výstupní straně jsou beznadějně zablokovány našimi dopravními prostředky, navíc na kraji byla kola dvou cyklistů, kteří
cestovali až na konečnou. Chvíli trvalo, než se nám vůbec podařilo otevřít dveře, všechna kola vyložit, následně zpátky naložit ta,
která nám nepatřila. Paní průvodčí nás ale uklidňovala, ať se v klidu vyložíme, že není žádný spěch (však také na této trati za celý
týden jedou čtyři vlaky z Chomutova do Vejprt a čtyři opačným směrem).
Po odjezdu vlaku jsme tedy v sestavě Pavel a Eliška Ježilovi, Martina Kozlová a Mirek Šulc, kterému jsme do sedačky usadili jeho vnučku Julinku Gillovou, nasedli na kola a začali polykat první cyklokilometry. Jeli jsme po červené turistické značce, vedoucí téměř po vrstevnici po většinou asfaltové (alespoň kdysi) cestě směrem k Rusové. Po této cestě jsme sjeli až k Přísečnické přehradě, po jejím břehu na silnici Výsluní - Měděnec, po které jsme vystoupali nepříjemný kopec k bývalému nádraží (dnes zastávce) Měděnec a odtud již rychle do cíle naší cesty - Měděnce.
Zde nás již čekali hostitelé Hana a Vilda Koziolovi a Patka Gillová, která se svým nejmladším přírůstkem, devítiměsíční Johankou, přijela autem.
Náš tradiční kuchař Vilda nezklamal a postavil na stůl lehčí oběd - skvělou dršťkovou polévku - a pro mlsné, kteří dršťkovku nejedí (Eliška si ji dala jen opatrně a Martina odolala úplně), ještě zapékané těstoviny.
Po obědě jsme se ubytovali. Někteří potom trochu relaxovali, botanička Eliška si došla na kopec Mědník prohlédnout tamní floru a vyfotit baterii větrných elektráren v nejbližším okolí, Mirek poctivě téměř 2 hodiny nafukoval matraci pro svoji dceru a vnučku (později se zjistilo, že nožní hustilka byla prasklá a vypouštěcí ventil matrace povolený). Pomalu jsme se připravili na odpolední etapu.
Odpolední etapa začala nehodou - při přehazování převodu na začátku krátkého, leč prudkého stoupání na silnici k Mědníku Mirkovi spadl nejdřív řetěz, posléze celé kolo a on si při pádu na zem zlomil dvě žebra. Proto se vrátil s Johankou na základnu a plánovanou etapu si zkrátili na pěší cestu do nejbližší hospody.
My ostatní jsme pokračovali po modré turistické značce lesními cestami do Kovářské, zde jsme poseděli v restauraci, kde jsme si dali občerstvení (dle chuti pivo, džus, Hanka poslední zmrzlinový pohár před zahájením diety). Zaujala nás tamní vrchní, šetřící rychlými pohyby, při placení si vždy vzala od hosta bankovku, odešla pomalu k výčepu a po chvíli beze spěchu přinesla drobné nazpět.
Zpáteční trasu jsme osvědčenou z předchozích let - po silnici na Horní Halži, ale narazili jsme na překážku - na silnici
u rybníka probíhaly stavební práce a silnice byla překopaná a neprůchodná. Naštěstí nám místní mladá in-linistka poradila cestu
obchvatem, která byla dokonce kratší (ale samozřejmě tím pádem také strmější) než původně plánovaná. U železničního přejezdu jsme
se napojili na silnici a posléze Ptačí alejí zamířili domů.
Tam nás kromě Mirka s Johankou čekali také první hosté - Hanka Kurucová se svým partnerem Lubošem si ze své chalupy na Pyšné vyrazili na kolech na výlet a vytříbený čich je nakonec neomylně přitáhl až do Měděnce na Vildovu dršťkovou, která byla podávána k první večeři (i když Luboš dle svých slov jedl tuto pochoutku poprvé v životě, ale statečně to zvládl). Protože jejich zpáteční cesta byla dlouhá, zůstali s námi až do příštího dne.
Příjemný večer jsme proseděli venku na zahradě (vytrvalci až do půl třetí) při krbu, kytaře, zpěvu, pití a v udírně čerstvě Vildou připravených párcích a buřtech.
V neděli nás probudilo opět sluníčko, slibující pěkný den. Po snídani jsme se připravovali k výjezdu - měli jsme v úmyslu vyprovodit
kus cesty Haničku s Lubošem, kteří se vraceli na Pyšnou. Počkali jsme ještě na posledního člena výpravy -
Alenku Flekalovou - která přijela ranním vlakem z Chomutova. Ještě před odjezdem dorazila další návštěva
- mladý Mirek Šulc s tříletým synem Ondráškem. Vzhledem k jeho mládí a fyzické kondici jsme nečekali,
až smontuje kolo se sedačkou, a vyrazili jsme na cestu s tím, že nás společně se svým otcem cestou dohoní.
Tentokrát jsme vyrazili v maximální sestavě, Patka vezla Julinku a "náhradní mámou" Johanky
se vzhledem k Mirkově zranění stala pro zbytek pobytu Martina.
Sjeli jsme k přehradě a v již úmorném poledním horku vystoupali po červené turistické značce lesní cestou až na asfaltovou
hřebenovou cestu, po které jsme jeli včera opačným směrem. Tam nás dohnali tři Šulcové a již společně jsme pokračovali
k odbočce na Výsluní. Zde jsme se rozloučili s Haničkou a Lubošem, kteří zamířili domů. My ostatní
jsme okolo železniční stanice dojeli do Výsluní. Zde jsme se usadili v restauraci U zlatého jelena, kde jsme si objednali
oběd (palačinky, borůvkový koláč, guláš v bramboráku apod.). Dlouhé čekání na jídlo v této restauraci je zřejmě běžným jevem a jsou
na něj vybaveni - pro ukrácení chvíle paní vrchní oběma dětem otevřela připravený koš s hračkami.
Po obědě se oddělili Koziolovi s Martinou, kteří to vzali nejkratší cestou po silnici do Měděnce,
aby začali připravovat chutnou večeři. My ostatní jsme dojeli polní cestou k nedalekému rybníku, kde jsme se vykoupali
(kromě Julinky, která odmítla). Osvěženi jsme dojeli na silnici a po ní okolo baterie větrných elektráren stačili
těsně před začínajícím deštěm dojet domů.
Po příjezdu jsme si dali svačinu (či první večeři?) - dršťkovou polévku od včerejška. Někteří se potom věnovali relaxaci, zodpovědnější (kuchařský tým) potom přípravě skvělé hlavní večeře - pečeným vepřovým kolenům se zelím a bramborovým knedlíkem.
Po večeři jsme poseděli (tentokrát v kuchyni, protože pršelo) a postupně odcházeli na lože.
Po nočním dešti nás pondělí přivítalo nevlídným počasím, ochladilo se, bylo pod mrakem, zataženo, každou chvíli to vypadalo na déšť.
Protože už včera většina členů výpravy požadovala na dnešek sanitární den, odhodlalo se pouze silné tříčlenné jádro
(Alenka, Eliška a Pavel) po snídani sednout na kola a vyrazit ven.
Nastávající botanička Eliška si přála podívat se do přírodní rezervace Horská louka u Háje, ve které je uchován biotop původní horské louky. Na dostupných mapách k ní není značená cesta, a proto jsme cestu pojali částečně jako bojovou hru na hledání louky.
Trojice tedy nasedla na kola a vydala se po silnici přes Horní Halži k Meluzíně. Alenka, která si stěžovala,
že je velmi unavená z předchozího cyklistického týdne, který absolvovala s jinou společností v Novohradských horách, šlápla do pedálů,
a protože jsme první polovinu trasy absolvovali takřka nepřetržitě v mracích, rychle nám zmizela z dohledu. To předznamenalo celou cestu,
která kromě krátkého úseku v sousedním Německu byla ve znamení dohánění Alenky.
Když jsme se blížili k Meluzíně, začali jsme hledat rezervaci. Zkoušeli jsme kdejakou cestičku, odbočující ze silnice doprava. Nejaktivnější Eliška si totálně promáčela boty, když se prodírala mokrou trávou. Ale kde nic, tu nic. Hledání ztěžovala stále přítomná mlha. Už jsme ztratili naději, že rezervaci najdeme. Od rozcestí pod Meluzínou jsme pokračovali mírným sjezdem k hotelu Nástup, když jsme ke svému překvapení narazili na velkou informační tabuli, která vybízela k návštěvě hledané chráněné lokality, k níž vedla poměrně široká lesní cesta. Dojeli jsme tedy až k horské louce, ale při viditelnosti okolo 10 metrů jsme se příliš nepokochali.
Následoval návrat na silnici, rychlý sjezd k Nástupu a potom táhlé stoupání až téměř k vrcholu nejvyšší hory Krušných hor - Klínovci. U odbočky na vrchol jsme se chvilku vydýchali a spustili se rychlým sjezdem do Božího Daru.
Zde měla Eliška další objekt zájmu - národní přírodní rezervaci Božídarská rašeliniště. Chvíli jsme hledali cestu,
protože od naší poslední návštěvy Božího Daru zde přibyl oblíbený kruhový objezd a byly poněkud upraveny silnice, ale nakonec
jsme cestu našli a přijeli ke vchodu do rezervace. Zde jsme pečlivě zamkli kola a vydali se na další cestu pěšky. Neměla však dlouhého
trvání. Chodníky z rašeliniště zmizely. Asi po 50 metrech jsme prošli kolem party dělníků, kteří nás mlčky sledovali. A když jsme po
několika krocích bezradně zůstali stát, marně hledajíce další cestu, zeptali jsme se dělníků, zda se tam dá projít. "Nedá!",
odpověděli lakonicky. Tak jsme se vrátili ke kolům a tam si přečetli na obrovské tabuli, které jsme si předtím nevšimli, že cesta
v rezervaci je v rekonstrukci a rezervace je momentálně nepřístupná.
Ke všemu začínalo pršet, a tak jsme co nejrychleji vyrazili zpět do Božího Daru, abychom se tam někde v klidu a suchu naobědvali. Před informačním centrem jsme zamkli kola a usadili se v restauraci naproti. Eliška si dojela k pumpě koupit noviny (prodavač se divil, že si kupuje dvoje stejné) a v hospodě si je nacpala do ponožek a bot. Času na vysoušení měla dost, protože obsluha poněkud vázla, ale nakonec jsme se dočkali i polévek (i když původně ty naše odnesli jiným hostům) i hlavního jídla (borůvkových knedlíků resp. palačinky se zmrzlinou a ovocem).
Když jsme se po obědě vrátili k zaparkovaným kolům, zjistila Alenka, že má prázdné přední kolo. Byla přesvědčená o tom, že jí ho někdo nepřející vypustil. Utvrdil ji v tom také fakt, že po dohuštění se jí na něm podařilo dojet až do cíle etapy. Nicméně v rozčilení nasadila takové tempo, že jí nejen nestačili ostatní, ale dokonce projela do kopce kolem pumpy tak rychle, že se tam zapomněla zastavit koupit cigarety, což plánovala už od rána, a byla tak odsouzena k nekuřáctví!
Pokračovali jsme na hraniční přechod a potom přišla nejpříjemnější část cesty - sjezd po kvalitní silnici podél státní hranice
na německé straně do Oberwiesenthalu. Zde jsme se vrátili dalším přechodem do ČR a z Loučné pokračovali
po znatelně horší silnici, nicméně nadále z kopce do Českých Hamrů. Zde nás čekal naopak nejhorší úsek - prudký výstup po
silnici do Kovářské. Tou jsme tentokrát projeli bez zastávky a už známou cestou Ptačí alejí dojeli do Měděnce.
Pohodlnější většinová část výpravy, tzv. skupina B, oslabená o Vildu, který ráno odjel do práce, se poté, kdy se počasí přece jen trochu zlepšilo, vypravila na kratší výlet. Přes bývalou vápenku dojela do Kovářské, tam vyhledala dle včerejšího doporučení Mirka jr. hospodu, ve které čepují pivo rodinného pivovaru Bernard. Zde si užili lahodného moku. Na zpáteční cestě v lese nasbírali houby.
Účastníky dovolené kromě cyklistických povinností čekalo také narychlo domluvené umělecké vystoupení. V pátek měli vystoupit jako pěvecký doprovod na mši, sloužené ve Zvíkovci při slavnostní příležitosti vítězství obce v soutěži "Vesnice roku Plzeňského kraje". Přestože se jediná přítomná sopranistka Martina snažila úspěšně dva dny pěvecký nácvik oddalovat, nakonec musila rezignovat. Proto poté, co se všichni sešli na základně a trochu se zotavili z denního programu, nechali Vildu kouzlit v kuchyni a v horní místnosti pod Mirkovým vedením a přísným dozorem Julinky absolvovali první zkoušku pátečního repertoáru.
Potom už následovala večeře - chilli con carne - a večerní posezení. Alenku ještě postihly dvě nepříjemnosti: při kontrole kola zjistila, že už má opět prázdnou duši, a ještě ke všemu při cestě po schodech dolů upadla a sjela Patce k nohám a trochu se narazila. Společná dovolená začíná být pro Hlahol poněkud nebezpečná - dva úrazy ve třech dnech není zrovna málo.
Protože se většina výpravy cítila po včerejším sanitárním dni unavena a ani ranní počasí nebylo zrovna slunečné, probíhala ranní (či spíše dopolední) činnost poněkud ospale. Alenka s Pavlem opravili včerejší defekt Alenčina kola.
Když vstali poslední opozdilci, dohodli jsme se, že pěveckou zkoušku uděláme tentokrát dopoledne. Po jejím skončení jsme poobědvali včerejší fazole (tedy chilli con carne) a teprve potom jsme vyrazili na cestu. Také počasí se mezitím zlepšilo.
Na první část cesty jsme vyrazili v kompletním složení společně. V poklidu jsme jeli po modré turistické značce k bývalé šachtě,
potom jsme odbočili na žlutou a okolo odkaliště dojeli na silnici Kovářská - Rusová k hájovně. Zde se naše cesty rozdělily.
Slabší (míněno počtem) skupina B, tvořená tentokráte pouze Koziolovými, zahnula doleva a po silnici zamířila do Kovářské na místo dohodnutého srazu - restauraci s Bernardem. Protože měli výrazně kratší trasu, cestou se ještě zastavili v lese pro pár hub.
Skupina A zabočila vpravo a po silnici sjela k přehradě do bývalé vsi Rusová, zde zahnula na silnici
podle přehrady. Přestože jsme jeli podle vody, a tedy teoreticky by to mělo být po rovině, opak byl pravdou, terén se vlnil nahoru
dolů. Chvíli jsme se zastavili na hrázi přehrady, přejeli ji a vystoupali k první křižovatce. Zde jsme se rozhodovali, jakou cestu
zvolit dál. Nakonec jsme zvolili cestu do Černého Potoka.
Tam došlo k rozkolu: Eliška, která jela vepředu, zvolila lesní cestu po pravém břehu potoka a urazila se, že ostatní nejeli za ní, ale po pohodlnější a kratší silnici po druhém břehu. Po chvíli se tedy vrátila na většinovou trasu a v zlosti nasadila takové tempo, že jí nestačila ani Alenka! Tak se jí podařilo roztrhat peloton a do Kovářské jsme dojížděli postupně po malých skupinkách.
Koziolovi už byli na místě, tak jsme se postupně usazovali na trávníku před hospodou, kam nám ochotný personál vynesl
stoly a židle. Zde jsme při konzumaci lahodných nápojů a případně chuťovek (nakládaného hermelínu, resp. uzených matjesů) strávili
příjemné podvečerní chvíle. Příjemný k nám byl i sv. Petr, protože nám na odpoledne nadělil už slunné počasí.
Zpáteční cesta z Kovářské do Měděnce už se stala rutinou.
Zatímco někteří účastníci relaxovali, kuchařský tým pod Vildovým vedením připravil skvělou večeři - karbanátky zapečené s houbami, bramborami a smetanou a k tomu okurkový salát s koprem.
Po jídle následovalo tradiční večerní posezení, které vyvrcholilo další Vildovou specialitou - pečenými karbanátky se skvělou remuládou.
Na předposlední den vymyslel pro skupinu A Mirek náročnou trasu s velkým převýšením. Extělocvikářku Alenku
jsme sice museli k zapojení do vrcholového týmu trochu přemlouvat, protože si opět stěžovala, jak je unavená a už vůbec není schopná
šlapat na kole. Nakonec svolila a společně s Eliškou a Pavlem čekali na Mirka, až se vyspí
(ostatní se jednoznačně odmítli tohoto výletu zúčastnit). Když Mirek konečně (samozřejmě jako poslední) vstal, oznámil,
že se zlomenými žebry tohle nepojede. Takže na cestu vyrazila za příjemného (v klíčové části až nepříjemného) slunného počasí
osvědčená tříčlenná sestava z předvčerejška.
Vyjeli jsme po silnici do Horní Halže a potom následoval prudký sjezd po nově asfaltované silnici přes Mýtinku a Vykmanov do Perštejna. Naši rychlost zpomalovaly zvláštní retardéry - nový povrch vozovky byl občas přerušen 10 - 30 m dlouhým pruhem s původním povrchem nebo pouze vyplněným štěrkem.
V horní části Perštejna jsme na Alenčinu žádost jako trénink na blížící se kruté stoupání nesjeli přímo na silnici č. 13, která nás stejně čekala, ale vzali jsme to zkratkou po červené turistické značce. Proč také jezdit po rovině, když můžeme přes kopec? Když jsme narazili na rychlostní silnici č. 13, zabočili jsme na ni a po kilometru jsme odbočili okolo postávající příslušnice nejstaršího řemesla na silnici na Boží Dar.
Zde přišel zlatý hřeb dnešní cesty i celého týdne - nepřetržité dvanáctikilometrové stoupání s celkovým převýšením přes 650 m.
Obzvlášť kruté byly první 2 kilometry do Malého Hrzína a potom nekonečný krpál další vsí Srní, ve které jsme marně
vyhlíželi hospodu, ve které bychom nabrali další síly. Unavená Alenka opět zmizela vepředu v nedohlednu,
Eliška maskovala časté zastávky fotografováním památných stromů a sbíráním lesních jahod a malin.
Po projetí Srním jsme se zastavili na odpočívadle nad obcí, kochali se krásným rozhledem na Krušné hory a posilnili se z Eliščiných zásob domácího müsli. Po krátkém odpočinku jsme se vydali na další cestu, sice stále do kopce, ale už podstatně mírnějšího. Za občasného mlsání lesních plodů jsme se konečně dočkali konce utrpení - vystoupali jsme do nejvyššího bodu své cesty pod Meluzínu (okolo 1040 m n.m.). Odtud jsme sjeli z mírného kopečka na nám už dobře známé rozcestí pod Meluzínou.
Zde nás Eliška přesvědčila, abychom ještě před návratem na základnu absolvovali menší zajížďku na Horskou louku u Háje,
kde jsme předevčírem mnoho neviděli, že to dnes za slunečného počasí bude lepší. Měla pravdu. Když jsme dojeli na místo, rozprostřel se
před námi krásný pohled na Klínovec, Fichtelberg, Oberwiesenthal, řadu betonových monster větrných elektráren a
skládku v bezprostředním sousedství rezervace. Zatímco Eliška studovala vzácný biotop, zbylí dva členové skupiny se
věnovali fyzické i duševní relaxaci.
Po prostudování přírodní rezervace jsme se vydali nejkratší cestou, tj. po silnici zpět přes rozcestí pod Meluzínou a Horní Halži na základnu. Tentokrát nám ujela Eliška nabitá novými botanickými zážitky (bylo to z kopce). Základnu jsme našli opuštěnou, ale na plotně byla ještě teplá smaženice, kterou jsme s chutí dojedli. Potom jsme se uložili k odpočinku, abychom se po nejnáročnější etapě týdne zregenerovali.
Potom, co skupina A opustila základnu, ostatní připravili k obědu smaženici, najedli se a po obědě rovněž vyrazili na cestu. Zpočátku jeli ve stopách předvoje, tj. po trase Horní Halže - Mýtinka - Vykmanov. Potom však odbočili doprava a po lesních cestách vystoupali okolo hory Vysoká seč, přeťali silnici č. 223 a pokračovali okolo bývalé vápenky. Jako magnet je opět přitáhla Kovářská. Po zastávce v obvyklé občerstvovací stanici se vrátili už vyšlapanou (či vyježděnou) cestou do Měděnce.
Poté co se všichni sešli v Měděnci, proběhla poslední zkouška na páteční vystoupení, zatímco kuchař Vilda připravoval další pochoutku - jelení guláš s bramborem. Po večeři následovalo obvyklé posezení, vylepšené mj. druhou večeří - pečenými křidélky s remuládou.
Ve čtvrtek náš pobyt v Měděnci končil. Proto jsme se k snídani pokusili dojíst zbytky jídla. Potom jsme se sbalili, pilné hospodyňky uklidily dům a všichni se začali rozjíždět domů. Patka s dcerami odjela autem a vzala s sebou Vildu, který jel do práce a vyzvednout si auto ze servisu, Hanka na něj čekala na místě, aby odvezli do Chomutova zavazadla.
Ostatní nasedli naposled na kola a vydali se do Chomutova. Začátek byl po stejné trase jako při sobotním příjezdu, pouze
v opačném směru. Cesta probíhala v pohodě až téměř do Nové Vsi. Ve sjezdu po kamenité cestě do zmíněné vesnice ale
Pavel píchnul přední kolo a musel měnit duši. Po této neplánované zastávce jsme pokračovali z Nové Vsi asi
kilometr po staré silnici na Chomutov a potom jsme odbočili na cestu okolo Křímovské přehrady na Třetí mlýn.
Po silnici jsme potom přijeli k poslední občerstvovací stanici - restauraci na Druhém mlýně.
Zde jsme si dali poslední společné pití a jídlo. Někdo polévku, Pavel s Eliškou si objednali z jídelního lístku palačinku se zmrzlinou, načež vrchní obrátil oči v sloup a prohlásil: "To bude mít kuchař radost!". Ale vše nakonec dobře dopadlo, objednané po čase donesl. Po chvíli posezení na terase jsme se rozloučili a rozjeli se domů.
Zdravé jádro sboru pomalu stárne a pohodlní, takže přes původní přísliby většího kádru se nakonec společné dovolené zúčastnilo 8 dospělých (z nichž si Vilda odskočil na 2 dny do práce), 2 nezletilé děti a 3 1/2 hosta (tj. 3 dospělí a 1 nezletilý) na jeden den.
Nejzdatnější cyklisté najezdili za 6 dní 211 km, tj. průměrně 35 km za den.
Došlo ke 3 úrazům, z toho 1 vážnější na kole (2 zlomená žebra) a 2 lehké po pádu ze schodů (lehké naraženiny).
Proběhl vlastně jen jeden mejdan se zpěvem u kytary, a to první večer - zřejmě to souvisí s výše uvedeným stárnutím kádru.
Uskutečnily se tři zkoušky komorní sestavy na následné vystoupení při slavnostech ve Zvíkovci.
Vilda Koziol potvrdil svoji pověst výborného kuchaře.
