V letošním roce jsme za základnu své společné dovolené zvolili Zvíkovec, malou obec nad Berounkou. Zde má svůj dům, zděděný po prarodičích a čerstvě rekonstruovaný, členka našeho sboru a pravidelná účastnice společných dovolených Patka Gillová. Zde byla ubytována většina výpravy, kdo se nevešel, přespával v obecní ubytovně.
Letošní akce byla od předchozích trochu odlišná termínem (o týden později než obvykle), délkou (končili jsme až v neděli) i obsahem. Kromě cykloturistiky (včetně zdolávání skal a brodů - i Berounky) jsme totiž strávili jeden den (pro mne osobně velmi dlouhý) na lodích a sobotu jsme věnovali místní pouti včetně vystoupení na mši, která tuto pouť zahajovala. Proto jsme také v průběhu týdne méně zpívali při kytaře a více času věnovali nácviku repertoáru.
Jádro výpravy (Hanička Kurucová s Kájou a Lubošem, Alenka Flekalová, Mirek Šulc a Pavel Ježil s Eliškou) se sešlo ráno na hlavním nádraží v Chomutově, aby odcestovalo vlakem do Rakovníka. Zde nás čekalo nemilé překvapení - motoráček do Lužné sestával pouze z jediné kabinky a my měli 7 kol! Alenka ovšem zapůsobila svým šarmem na průvodčího, který nám s výtkou, že jsme měli zavolat předem a oni by připojili k vlaku ještě jeden vagón, dovolil kola naložit do vlaku. A to ještě nevěděl, že po nás dorazí další 2 cyklisté. Nakonec se nám tedy podařilo vměstnat se i s ostatními cestujícími do vlaku a naše cesta mohla začít.
V Lužné u Rakovníka nás čekal přestup do dalšího vlaku do Rakovníka. Na tamním nádraží jsme si zkrátili čekání na další spoj prohlídkou dýmajícího historického vlaku s parní lokomotivou, který byl připraven k odjezdu. Když přistavili náš vlak, nastal obdobný problém jako v Chomutově - opět jsme musili přemlouvat průvodčího, aby naše kola vzal do vlaku. Vzhledem k tomu, že jsme jeli pouhé dvě zastávky, nechal se usmlouvat a my jsme nakonec podle plánu dorazili do cíle své železniční pouti.
Na rakovnickém nádraží už nás očekávali naši hostitelé - manželé Gillovi se čtrnáctiměsíční dcerou Julinkou, kteří se nechali do Rakovníka dovézt autem samotným starostou Zvíkovce, aby nás mohli doprovodit na kolech na naší první etapě.
Nasedli jsme tedy na kola a vyrazili po nové pěkně upravené (většinou asfaltové) cyklostezce směrem na Křivoklát. Cesta byla příjemná - krásnou krajinou, většinou s kopce. Přesto zde došlo k prvnímu úrazu. Mirek zkoušel, jak se zapíná ochranná přilba za jízdy a pokus mu nevyšel, skončilo to naraženou rukou a pár drobnými odřeninami. V Pustovětách jsme se lehce občerstvili a rychle pokračovali do Křivoklátu, kde jsme se plánovali naobědvat. Projeli jsme pod hradem a dorazili do městečka. Protože ale byla sobota a krásné slunečné počasí, byly ulice a hospody značně přelidněny. Proto jsme bez zastávky pokračovali po silnici dále do Roztok, kde jsme se usadili v zahradní restauraci za mostem k prvnímu obědu. Po chvíli jsme se dočkali i Haničky s Lubošem, kteří se zapomněli před Křivoklátem kochajíce se pohledem na hrad a posléze trochu bloudili při hledání hlavní skupiny. Zachránil je moderní vynález - mobilní telefon.
Po obědě nás čekalo první prudší stoupání, tentokrát ještě celkem krátké, a potom jsme pokračovali asi 7 km po silnici podle Berounky téměř po rovině (poslední ten den). Závěrečná část cesty už předznamenala svým profilem to, co nás čekalo po zbývající část dovolené. Nejdříve jsme vystoupali náročné stoupání do Skryjí, zde jsme si na chvíli vydechli na návsi. Potom jsme sjeli do údolí do kempu Na Slapnici. Zde jsme si dali zasloužený druhý oběd a někteří z nás využili chvíle odpočinku ke slunění na trávníku.
Po druhém obědě jsme opět vystoupali do kopce do Čilé a odtamtud následoval sjezd k Berounce do Kalinovy Vsi, která už je jakýmsi předměstím Zvíkovce. Protože den byl ještě mladý a počasí příznivé, usadili jsme se před hospodou "U Nejedlejch" na břehu Berounky. Protože zde pobíhala nahatá slečna (asi 3-4letá), nechali jsme se inspirovat, odložili všechny svršky a vrhli jsme se do Berounky, abychom ze sebe smyli prach dnešní cesty. Dokonce jsme nakazili jednoho z vodáků, kteří seděli na břehu o 50m dále. Ten si svlékl plavky a rejdil v kánoi po Berounce tak, jak ho pánbůh stvořil.
Když jsme si dostatečně vychutnali závěr odpoledne i pěnivý mok, zasedli jsme opět na kola a vystoupali závěrečné kilometrové stoupání do cíle cesty ve Zvíkovci. Tam už nás čekala další část výpravy, která dorazila autem - Koziolovi a Martina, která byla plná zážitků z odpoledne čerstvě úspěšně složené závěrečné zkoušky autoškoly.
Hostitelé nás provedli po svém domě, my jsme se ubytovali, umyli, povečeřeli a den ukončili večerním posezením na dvorku.
Druhý den po snídani, posíleni o včerejší opozdilce, jsme vyrazili na zámek Zbiroh. Vyšlapali jsme mírné stoupání do nedalekých Podmokel, kde jsme opustili silnici a pokračovali po zelené turistické cestě dál. Absolvovali jsme prudký sjezd po prašné a kamenité lesní cestě, na které jsme se jen s obtížemi vyhýbali policejnímu autu (co asi dělalo v lese?), k Jankovskému mlýnu a potom už jsme spěchali po okreskách do Zbiroha na oběd.
Zde jsme se usadili u stolu v průjezdu restaurace Na radnici k vytouženému obědu. Jídlo bylo výborné, požitek z posezení kazila jen mírně (v některých případech více) podnapilá a především hlučná společnost mladíků u vedlejšího stolu.
Po obědě jsme sedli na kola (někteří méně zdatní jedinci se o ně pouze opřeli) a vystoupali kopeček k bráně do zámeckého parku. Tam jsme zaplatili vstupné, zaparkovali kola a vláčkem, jehož strojvedoucím byl Patčin známý, se svezli k zámku. Zde jsme si prohlédli nádvoří, pokochali se výhledem z hradeb na nádherný park a před zámkem na chvíli usedli na lavičky či ulehli do trávy, abychom počkali na opozdilce, kteří se ztratili cestou z náměstí (kdo jiný než Hanička s Lubošem). Po jejich příchodu jsme se už společně vrátili ke kolům a vyrazili na další cestu.
Pokračovali jsme po modré turistické značce k Podmokelskému mlýnu, cestou se vykoupali v rybníce a nasbírali (především Haniččinou zásluhou) hromadu hub.
Závěr cesty přes Čilou a Hradiště už proběhl bez významnějších příhod.
Třetí den naše aktivní řady poněkud prořídly - Honza Gill odjel na čtyři dny pracovat kamsi na Moravu, Hanka Koziolová se dobrovolně ujala role chůvy malé Julinky, Vilda role kuchaře (aby ze včera nasbíraných hub připravil omáčku) a Luboš pohodlnost maskoval péčí o své kolo (včera dojel na prázdném). My ostatní jsme většinou obuli místo obvyklých tenisek sandály, protože Patka pojala dnešní etapu jako lehkou přípravu na zítřejší sjezd Berounky - tentokrát jsme ještě neměli sjíždět řeku na lodích, ale potok na kolech.
Úvodní část etapy vedla po červené turistické cestě malebným údolím potoka Javořice, který jsme překonávali více než desítkou brodů. Někdo vskutku brodil, jiní brody překonávali jízdou na kole a Martina se na jednom z prvních dokonce vykoupala (aspoň jí nebylo takové horko jako nám ostatním).
Hlavním cílem dnešní cesty měla být zřícenina hradu Krakovec, ale protože bylo pondělí, kdy jsou památky zavřené, dalo se předpokládat, že nebude funkční ani restaurace u hradu. Proto jsme zastavili v kempu u Machova mlýna, vykoupali se v bazénu a objednali si oběd. Zatímco jsme zde mohli ocenit celkovou čistotu, pěkné sprchy a záchody, s obsluhou a kvalitou jídla to bylo o dost slabší. Nicméně žaludky jsme zatížili a pokračovali dál.
Na Krakovci se splnily naše předpoklady o zavřené hospodě. Proto jsme si prohlédli zvenku zříceninu a pokračovali dál asi nejnepříjemnějším úsekem (pro mne osobně snad kromě vodáckého intermezza) celé týdenní výpravy - více než kilometrovým prudkým stoupáním po úzké asfaltové cestě bez kousku stínu za úmorného pálení sluníčka do Šípů. Z nich jsme po silnici pokračovali do Milíčova, kde jsme si dali tvrdě zasloužené pivo před závěrem cesty.
Odtud už jsme rychle pokračovali do Zvíkovce s vidinou očekávané Vildovy houbové omáčky. Ta nás také (narozdíl od oběda v kempu) rozhodně nezklamala. Po skvělé večeři už za tmy následovala první pěvecká zkouška, jejíž úroveň ovšem byla nepříznivě ovlivněna nejen více než měsíční odmlkou od poslední oficiální zkoušky Hlaholu, ale také příliš naplněnými žaludky.
V úterý nastal historický den - poprvé v rámci cyklistických dovolených nás čekala vodácká etapa - 20 km plavby po Berounce. Složení posádek bylo určeno už předchozí večer. Zkušené smíšené (rodinné) posádky Mirek s háčkem Patkou (jako porcelán vezli Martinu s Julinkou), Luboš s Haničkou a Vilda s Hankou byly doplněny jednou dámskou (Alenka jako protřelý háček dělala zadáka Elišce) a jednou pánskou: Mně, který jsem ve svých 53 letech poprvé seděl v kánoi na řece, byl jako zadák přidělen Kája, který se jako nejmladší člen výpravy (pomineme-li nemluvně Julinku) nemohl bránit.
Ráno jsme namíchali na cestu dvě láhve nezbytného huhu kooktejlu (červené víno, cola, rum) a za opět horkého slunečného počasí sešli dolů k Berounce, kde už na nás čekal majitel půjčovny lodí s pěti (prý) nepotopitelnými kánoemi. Lodě jsme položili na vodu, nasedli do nich a vyrazili po proudu řeky Berounky (i když výše uvedený výraz je poněkud nadsazený, protože kromě tří jezů jsme se za celou cestu s proudem téměř nesetkali a pro udržení pohybu lodí jsme museli pilně pádlovat). U prvně jmenované posádky ovšem v průběhu plavby došlo ke změně postů mezi Martinou a Patkou - Julča, které se vůbec nelíbilo být navléknutá v plovací vestě, byla ochotná vydržet na lodi pouze přisátá k matčině bradavce.
Po 800 metrech jsme dorazili k prvnímu jezu u Kočkova mlýna. Není příliš náročný, ale přesto zadáci vyhnali háčky z lodí, které přes jez převezli sólově. A my jsme se pod jezem, kde nebyl příliš dobrý přístup k vodě, museli brodit ke svým lodím.
Plavba poté pokračovala klidně (občasným vzrušením bylo jen občasné vylézání z lodi za účelem jejího osvobození z náruče kamení - byl nízký stav vody) až k dalšímu jezu u Šlovic. Zde jsme se vykoupali (úmyslně a bez lodí) a potom jsme pozorovali ostatní vodáky (a především vodačky), jak zvládají sjezd podstatně náročnějším jezem než byl ten předchozí. Po chvíli rozmýšlení se nechala inspirovat Alenka, která jela poprvé na postu zadáka, a bravurně svezla šlajsnou tři z našich lodí, zbylé dvě provezl Luboš. My ostatní jsme jez zdolali raději pěšky po břehu.
Po přestálém vzrušení jsme dostali hlad a žízeň, a proto jsme zastavili na tábořišti u Skryjí a přepadli tamní dva stánky s občerstvením. Se sortimentem ani úrovní obsluhy jsme příliš spokojeni nebyli, ale měli jsme ještě štěstí, že jsme přijeli včas a mohli si dát aspoň párek a pivo - vodáci, kteří dorazili chvíli po nás, už narazili na zavřený stánek, protože paní si udělala v tábořišti plném lidí polední pauzu.
Bez dalších zaznamenáníhodných příhod jsme pokračovali dál mezi skalami, jejichž krásu jsem ovšem už nebyl schopen příliš vnímat, protože už mě bolely všechny svaly a moje mysl se už začínala upínat k cíli, který však byl ještě strašně daleko. Naštěstí přišlo příjemné přerušení ve známé restauraci U rozvědčíka, kde jsme se zastavili na opravdový oběd. To se nedalo s předchozí zastávkou vůbec srovnávat - příjemná hospoda, milý personál, celkem rychlá obsluha a velký výběr chutného jídla.
Ale vše hezké jednou musí skončit, a proto jsme se zvedli ze židlí a vydali se zpět k lodím. Nesplnilo se mi ani tajné přání, aby naši loď někdo ukradl, a tak jsem musel nasednout, vzít do ruky pádlo a vyrazit opět na řeku. Tak jsem se protrápil až k další zastávce, která byla u nejnáročnějšího jezu naší cesty u Branova.
Zde jsme vystoupili z lodí a dlouze obhlíželi situaci i způsob, jakým se s jezem vypořádávají jiní vodáci. Nakonec jsme dospěli k rozhodnutí spouštět přes jez prázdné lodi a dole je chytat. To jsme také úspěšně provedli. Ale zaznamenali jsme zde jednu dramatickou situaci: vodáci na jedné lodi vezli s sebou psa, nádherného huskiho. Před jezem vystoupili a panička se s ním procházela po jezu. Pak ho pustila z vodítka a on se snažil po jezu přejít k pánovi, který byl na břehu. Proud ve šlajsně ho však strhl pod jez a on dole chvíli bojoval o svůj život. Nakonec se mu naštěstí podařilo i bez cizí pomoci vyplavat.
Potom už jsme bez dalších příhod dorazili do cíle cesty v Roztokách. Ovšem ještě jsme netušili, že nejdramatičtější část dne máme teprve před sebou. Když jsme totiž odevzdali lodě, nacpal nás majitel půjčovny do auta pro 8 cestujících (nás bylo 11 + Julinka) a vezl nás úzkými silnicemi s četnými zatáčkami do Zvíkovce. A my měli pocit, že si myslí, že jede rallye.
Proti všemu mému očekávání jsme nakonec ve zdraví dojeli domů. A když jsme začali servírovat večeři na stůl, dorazili poslední účastníci cyklistické části pobytu - naši loňští hostitelé Věra a Ivan.
Patka, jak už bylo řečeno, pro nás připravovala opravdu pestrý program, a tak na dnešek naplánovala horolezeckou vložku, tj. lezení s koly po skále. Podařilo se jí k účasti přesvědčit i Hanku, která si chtěla po dvou náročných dnech odpočinout, tvrzením, že čtvrteční trasa bude podstatně delší a náročnější.
Po snídani jsme tedy vyrazili v téměř kompletním složení, posíleni už o Věru a Ivana, pouze Vilda zůstal doma a hlídal kuchyni. Zamířili jsme směrem na Podmokly, vyhnuli se jejich centru k Podmokelskému mlýnu, kde jsme se napojili na turistickou značku a pokračovali malebným údolím podle Zbirožského potoka až ke kouzelnému Skryjskému jezírku. Jedná se o opravdu úchvatné místo božského klidu, jezírko se vytvořilo ve skalní průrvě a abychom k němu pronikli (a posléze se dostali dál), museli jsme opravdu šplhat a přenášet kola a Julinku v sedačce po skalách. Ale námaha za to opravdu stála.
Když jsme se dostatečně nabažili, pokračovali jsme nejkratší cestou k nám už známému a osvědčenému kempu Na Slapnici, kde jsme se chutně naobědvali.
Po obědě jsme pokračovali do Skryjí, zde jsme po mostě přejeli na levý břeh Berounky a vyšlapali do Šlovic. Odtud jsme sjeli opět k Berounce, abychom mohli po příkré lesní pěšině vystoupat (přesněji vytlačit kola) na skalní vyhlídku nad Berounkou.
Při výstupu došlo k dalšímu zranění - v místě, kde už ostatní tlačili, já jsem frajersky zůstal v sedle kola, ale dostal jsem se ke kraji pěšiny, ten se pod mým zadním kolem utrhl a já jsem prolétl živým plotem na zem. Obešlo se to naštěstí jen s několika škrábanci a naraženým levým zápěstím. Takže závěr dovolené jsme se zabandážovanou rukou strávili s Mirkem už dva.
Z vyhlídky už jsme sjeli zpět k Berounce a po jejím břehu dorazili až pod Zvíkovec. Zde jsme se v restauraci U jezu osvěžili jak pěnivým mokem, tak koupelí v Berounce. Zde se k nám připojil i kuchař Vilda.
Cílem čtvrteční etapy byla nedávno otevřená restaurace Selský dvůr v nedalekých Biskoupkách, kterou ani naši hostitelé ještě nenavštívili, ale donesly se k nim výborné reference. Vyrazili jsme tentokrát bez Koziolových, kteří si chtěli odpočinout.
Jeli jsme po silnici přes Sádky, Prašný Újezd, Skoupý, Hlohovice a Vejvanov. Biskoupky jsou malebná vesnička čítající něco přes 50 stálých obyvatel, na návsi mají udržovanou kapličku. Vlastní restaurace nás příjemně překvapila - je v bývalém statku, všude spousta květin, majitelka každého hosta přišla osobně přivítat, obsluha byla výborná, jídlo chutné. Mohu všem vřele doporučit.
Z Biskoupek jsme pokračovali do Třebnušky. Zde jsme pod stromy přečkali asi pětiminutovou přeháňku a naše cesty se poprvé rozdělily.
Vrcholová skupina A zamířila na vrchol kopce sv. Vojtěch s kaplí, při následném sjezdu začala úřadovat Hanička a než jsme dojeli na smluvený sraz s druhou skupinou u Jankovského mlýna, měl jsem opět jednu brašnu plnou hub.
Skupina B kopec objela po pohodlnější cestě přes Sýkorův, Kozův a Ostrovecký mlýn až k místu srazu. Potom už jsme společně pokračovali do Podmokel, kde jsme při předchozí návštěvě zahlédli ceduli, že zde prodávají pivo za 13 Kč. Když jsme našli hospodu, pivo bylo už za 19, ale Hanička, která si dala kafe, byla při placení příjemně překvapena, protože jako pozůstatek výše zmíněné akce ještě zůstalo kafe k pivu zdarma.
Z Podmokel už jsme rychle sjeli s kopce do Zvíkovce, kde jsme se mohli věnovat obvyklé večerní činnosti (mytí, večeře, zkouška a posezení při kytaře).
V pátek nás čekalo vyvrcholení celého týdne. Jak cyklistické (brodění Berounkou), tak kulinářské (k večeři chystal Vilda kance s šípkovou omáčkou). Ale postupně.
Po snídani jsme se vydali v plné síle už i s z Moravy se navrátivším Honzou po červené turistické značce kolem hory Hamouz do Chlumu, odtamtud po silnici do Prašného Újezda. Zde se naše cesty rozdělily.
Ti pohodlnější (Koziolovi a Věra) se vydali po silnici do Biskoupek na oběd a poté přes Drahoňův Újezd, Ostrovec, Jankovský mlýn a Podmokly domů.
Nás ostatní čekala dobrodružnější trasa. Nejdříve jsme sjeli s kopce ke splavu u Lejskova mlýna, abychom se mohli šplhat 1,5 km do prudkého kopce do Hřešihlav. Odměnou nám byla místní restaurace. Tu se nám podařilo téměř vyjíst - z hotových jídel po našem nájezdu zbyla pouze jedna porce rajské omáčky. Na cestu nám ještě překvapený, leč ochotný vrchní namíchal do petláhve huhu koktejl dle našeho receptu (tentokrát jsme colu nahradili kofolou). Již brzy se osvědčil.
My jsme projeli Třímany a sjeli k řece. A zde nastal vrcholný okamžik. Někteří členové výpravy až zde na místě pochopili, že když Gillovi slibovali brod s koly přes Berounku, mysleli to vážně. Protože cestou přes nejbližší most bychom si trasu prodloužili asi o 20 km, nezbylo než se posilnit huhu koktejlem a vstoupit do řeky. Honza nám sliboval vodu maximálně po kolena, ale jak jsme se blížili k levému břehu, voda stále stoupala. Když se hladina začínala blížit k pasu, Alenka, aby si nezmáčela své cyklistické kalhoty, si je uprostřed řeky svlékla. Jako správná cyklistka jezdí "naostro", takže pohled stál za to (sice si nejdříve stydlivě stáhla tričko co nejníže, ale postupem času, jak voda stoupala, tričko si vykasala až téměř pod prsa). Optimální trasu v řece nám pomohli najít projíždějící vodáci, kteří pádly popíchali dno, takže se nám asi po 20 minutách se nám podařilo Berounku bez nehody přebrodit. Na druhém břehu jsme vylili vodu z bot, vytahali řasy z kol, zahnali adrenalin zbytky koktejlu a vyrazili dál.
Vyšplhali jsme na modrou turistickou cestu a po ní dorazili na odbočku ke zřícenině hradu Krašov. Zde jsme zaparkovali kola a pěšky si došli hrad prohlédnout. Když jsme se po návratu připravovali k další cestě, upadla Julinčina přilba na zem a skutálela se asi 20 m ze zcela nepřístupného svahu dolů. Ovšem obětavý dědeček Mirek si udělal asi kilometrový výlet, oklikou zdola se na kritické místo dostal a ztracenou helmu přinesl.
Poté už jsme bez problémů dorazili do Bohů a odtud po silnici přes Brodeslavy, Všehrdy (zde jsme se stavěli na jedno pivo) a Chříč (za ní jsme si mohli ze silnice prohlédnout celou dnešní trasu) zpět do Zvíkovce.
Zde nás už přivítaly poslední posily na sobotní vystoupení - z vody se navrátivší Míťa a vzorná matka Jitka Hlaváčová i s oběma svými syny Vítkem a Alešem. A skutečným vrcholem dne byla večeře - kanec v šípkové omáčce s bramborovými kroketami.
Sobotu jsme věnovali odpočinku a účasti na místní pouti. Dopoledne jsme absolvovali poslední zkoušku před vystoupením, tentokrát už přímo v kostele.
Na vlastní mši, kterou místní slavnost začínala, jsme přebíhali v prudkém dešti. Kája se dobrovolně a úspěšně ujal Julinčiny chůvy dětí (Julinky i Hlaváčků), Luboš s Vildou role posluchačů a my ostatní jsme se mohli soustředit na svůj umělecký výkon, jímž jsme ozdobili svatou mši.
V průběhu mše se počasí umoudřilo a k celému odpolednímu programu, který byl věnován dětem, bylo už milostivé. Pouť byla velice úspěšná, své umění předvedli profesionální hasiči při vyprošťování osob z havarovaného auta, místní dobrovolní hasiči při hašení požáru auta, policisté při práci se služebními psy. A hlavně bylo připraveno množství atrakcí a soutěží pro děti (zpívání, přetahování lanem s hasiči, shazování plechovek a mnoho dalších). Obrovský úspěch mělo, když hasiči nastříkali na zem vrstvu pěny a děti si v ní hráli jako ve sněhu, dokonce tam i bobovaly. Celého odpoledne se aktivně účastnil i malý Vítek, který nevynechal jedinou soutěž a odnesl si řadu trofejí (některé z nich stačil do druhého dne poztrácet).
A večer se konala tancovačka, ke které hrála skupina se sympatickým názvem Jan Fernet z Rakovníka. A té jsme se aktivně účastnili my dospělí.
Všechno hezké jednou končí, a tak nastala neděle a konec naší vydařené akce. Po snídani jsme se rozloučili, místní zůstali, někteří odjeli auty a zbylých 8 se nás vydalo na kolech do Rakovníka na vlak. Patka nám slíbila, že to nebude náročné, pouze dvě stoupání a pak už sjedeme do Rakovníka z kopce. Jen se zapomněla zmínit, že ta dvě stoupání tvořila asi čtyři pětiny cesty (to se ovšem dalo čekat, když jsme první den z Rakovníka do Zvíkovce jeli téměř celou cestu s kopce, byť jinou trasou).
Tentokrát jsme jeli nejkratší cestou po silnici. V Pavlíkově, poslední obci před Rakovníkem, jsme marně hledali otevřenou hospodu, a tak jsme dorazili na jeden zátah až do Rakovníka. Protože do odjezdu vlaku zbývalo něco přes hodinu, sedli jsme si do restaurace nedaleko nádraží a objednali si oběd. Ale jak čas ubíhal, nervozita stoupala, protože jídla jsme se dočkali jen já s Mirkem, kteří jsme si dali polévku a topinku. Ostatní na své smažené sýry a podobné speciality stále čekali a čas odjezdu vlaku se blížil. Ostatní jídla začal vrchní nosit až čtvrt hodiny před odjezdem.
Proto jsme s Mirkem vyrazili napřed, abychom zajistili místa ve vlaku, protože vůbec nebylo jisté, že nás tam s koly vezmou. Nakonec včas dorazili ostatní, když do sebe svůj oběd v rychlosti naházeli.
Vlak byl sice hezký a čistý motoráček s novými vagony, ale nebyla v nich ani plošinka, na kterou by se kola dala postavit. Proto jsme je museli k malé radosti průvodčího dát až do kupé mezi sedadla. A vzal nás jen proto, že jsme tímto vlakem jeli jen dvě zastávky do Lužné. Nakonec byl ještě tak ochotný, že zavolal do Lužné, aby výpravčího před naší výpravou varoval.
Když jsme v Lužné vystoupili z vlaku, výpravčí už nás přivítal se širokým úsměvem a slovy: "To jsem zvědav, jak se tam vejdete!". Na vedlejší koleji stál totiž jeden vagónek motoráčku do Chomutova. Nakonec se nám ale podařilo i s přispěním průvodčího, který pro dvě kola uvolnil svoji kabinku, vše naskládat do vlaku a byť s malým zpožděním, námi způsobeným, dojet do Chomutova.
V historii našich společných cyklistických dovolených měla letošní nejpestřejší program: lodě, lezení s koly po skalách, brodění přes řeku, sborové vystoupení, pouť, tancovačka.
Martina se konečně naučila zpívat v hlase sama (protože jsme od pondělí do pátku zkoušeli, nic jiného jí nezbylo).
Nejzdatnější z nás najezdili 259 km (včetně 20 km v lodi).
Průměrná délka etapy byla 32 km včetně lodí, 34 km při započítání pouze cyklistických.
