Kola 2005

Po loňském výletu do rovin jižní Moravy jsme letos využili nabídky sestry jednoho ze členů Hlaholu na ubytování v jejím rodinném domě a vrátili se zpět do hor - tentokrát Lužických. Základnou byl Nový Bor a my jsme denně vyjížděli do krásného kraje plného kopců, skal a zajímavých architektonických i přírodních památek.

1.den - sobota 29.7.

Přesun do Nového Boru a výlet do Údolí samoty

Nový Bor - Polevsko - Kytlice - Nová Huť - Rousínov - Cvikov - Údolí samoty - Radvanec - Radvanecký rybník - Radvanec - Havraní skály - Nový Bor (34 km)

Hlavní sedmičlenná část výpravy se sešla v sobotu ráno po půl sedmé (pro někoho to bylo ještě v noci) na hlavním nádraží v Chomutově, aby se i s koly nalodila do rychlíku směr Liberec. Přestože byl vlak v jízdním řádu označen, že přepravuje jízdní kola, nebylo to zcela bez problémů. Naskládali jsme svá kola na jednu plošinku a zablokovali dveře na jedné straně vagónu. A téměř na každé zastávce jsme litovali cyklisty, kteří nastupovali do vlaku v poměrně hojném počtu. V České Lípě se nám podařilo z vlaku úspěšně vystoupit i s koly, která jsme nakonec tímto vlakem přepravovali zdarma, protože za celé dvě a půl hodiny nás nenavštívil průvodčí. Zato jsme za kola zaplatili za 3 zastávky, strávené ve vlaku do Nového Boru. Zde bylo ovšem naložení a vyložení kol zcela bezproblémové, protože tu byl speciální služební vagón pro zavazadla a jízdní kola i s ochotnou obsluhou.

Nyní jsme tedy mohli nasednout na kola a dojet do Arnultovic (část Nového Boru) do rodinného domu tvořícího výchozí základnu, v němž nás okolo 10. hodiny dopoledne přivítali jeho obyvatelé Věra s Ivanem, jejich syn Honza a nevrlý pes King. Zde jsme počkali, až přijede mobilní část výpravy - novomanželé Kozlovi, kteří do Nového Boru jeli vlastním autem a vezli nám ostatním batohy a spacáky. Přestože slibovali, že přijedou okolo desáté hodiny, po okružní cestě městem dorazili po dvanácté. Po jejich příjezdu jsme se ubytovali ve dvou pokojích a okolo 13. hodiny jsme vyrazili na svoji první cyklistickou etapu k úvodnímu seznámení se zdejším krajem.

Naše letošní sestava byla pro zdravotní indispozici oslabena o tradičního (dez)organizátora, plánovače tras a vůdce po nábližkách Mirka Šulce. Role horského vůdce se však iniciativně ujal náš hostitel, milovník a sběratel map a znalec okolí Ivan.

Vystoupali jsme po silnici do prudkého (12%) kopce do Polevska. Zde jsme se trochu vydýchali a sjeli do Kytlic. Tam jsme si v občerstvovací stanici U zlatokopa dali pivo resp. "točenou" kofolu (zatímco na Moravě se tím míní opravdu točená, ve zdejším kraji jde o kofolu nalévanou z pet lahve). Po krátkém občerstvení jsme pokračovali přes Novou Huť, Rousínov, Cvikov a zamířili do malebného Údolí samoty, plném pískovcových skal zajímavých tvarů. Zastavili jsme se k bližší prohlídce u Panenské skály, pod kterou je je do vyčnívající skály vytesaný výklenek se zajímavou lidovou plastikou Krista bičovaného u sloupu. Nad výklenkem je upevněn malovaný obrázek Panny Marie s Ježíškem.

Odtud byl už jen kousek do Radvance, kde se v místní hospodě část výpravy usadila k občerstvení, zatímco milovníci koupání, mezi nimiž překvapivě scházela Alenka, si zajeli do nedalekého Radvaneckého rybníka užít vodních radovánek. Potom se obě skupiny opět spojily v radvanecké restauraci a už společně pokračovaly v cestě domů. Cestou jsme se zastavili u zajímavého pískovcového útvaru Havraních skal. Zatímco pohodlnější cykloturisti se věnovali sběru sušených borůvek, ti zvídavější vystoupili nahoru a potěšili se vyhlídkou po širokém okolí. Potom už jsme spěchali do Nového Boru, kde nás k večeři očekával obrovský hrnec vločkové polévky, kterou připravila Věra.

2.den - neděle 30.7.

Česká Kamenice a výstup na Klíč

Nový Bor - Polevsko - Klučky - Horní Prysk - Dolní Prysk - Riedelova jeskyně - Česká Kamenice - Mlýny - Kytlice - Nová Huť - Velký Buk - Svorský rybník - Svor - Klíč - Nový Bor (45 km)

Vzhledem ke skutečnosti, že letos v našich řadách chyběli spáči Mirek s Patkou, nasnídali jsme se nezvykle brzy a na cestu jsme vyrazili už krátce po 10. hodině. Tentokrát nás kousek cesty doprovodila i hostitelka Věra: vystoupala s námi už známou cestou do Polevska a potom se oddělila a oklikou se vrátila domů ke svým miláčkům - Honzovi a Kingovi. My ostatní jsme pokračovali přes čedičový hřbet Klučky do Horního Prysku. Zde jsme se zastavili u poněkud omšelého barokního kostela sv. Petra a Pavla, ve kterém jsme si chtěli zazpívat. Bohužel byl zavřený, takže jsme si ho prohlédli pouze zvenčí a udělali jsme společné foto.

Po průjezdu Dolním Pryskem jsme zamířili k další zajímavosti - Riedelově jeskyni, uměle vytvořené podzemní prostory, jejíž vchod se nachází na jihovýchodním svahu Břidličného vrchu. Kdysi zřejmě sloužila jako pískovcový lom. Protože v ní zimují některé druhy netopýrů, není veřejnosti přístupná, takže jsme se podívali dovnitř pouze skrze mříž, kterou je vchod uzavřen.

Po této zastávce jsme projeli okrajem České Kamenice a vydali se směrem k Mlýnům, když jsme zjistili, že nám chybí Luboš: přišel na něj hlad a tak se místo prohlídky jeskyně rozjel do České Kamenice a ostatním vzkázal, že bude sedět v první hospodě. Pro jistotu si s sebou nevzal ani mobil. Po chvilkové výměně názorů a přes vehementní odpor Alenky jsme se tedy otočili a vrátili se do České Kamenice ztracence hledat. Nalši jsme ho v restauraci na náměstí. Přidali jsme se tedy k němu a poobědvali jsme.

Po obědě se naše cesty rozdělily. Část vedená Alenkou vyrazila napřed přes Mlýny do Kytlic. Zdravé, po poznání toužící jádro vystoupilo na věž kostela sv. Jakuba Většího (přestože většinu z nás před tím varovala tabulka u vchodu). Z ochozu věže jsme mohli obdivovat krásu historického města a v prvním patře jsme si prohlédli muzeum, s odborným výkladem průvodkyně a pokladní v jedné osobě (díky němu pronikli na věž dva návštěvníci bez placení) nahlédli z kúru do vnitřních prostor kostela a vyslechli si něco z historie obce. Potom jsme si na náměstí prohlédli kamennou podkovu, která v dobách minulých označovala mez, kam až směl být při městských trzích (byť informační tabule hovoří o tvrzích) přistavován dobytek. Měli jsme v úmyslu ještě navštívit poutní kapli Narození Panny Marie, ale vzhledem k celkem pokročilému času a cestě, kterou jsme ještě měli před sebou, jsme se pustili stíhat předvoj.

Jeli jsme po silnici údolím říčky Kamenice přes Mlýny do Kytlic a cestou studovali informační tabule naučné stezky. V kytlické občerstvovací stanici U zlatokopa jsme dostihli předsunutou skupinu a dál jsme pokračovali už společně přes Novou Huť a Velký Buk ke Svorskému rybníku, ve kterém se někteří z nás vykoupali. Potom už jsme dorazili do Svoru, kde jsme pojedli v penzionu Yveta. Manželé Kozlovi tam mají ještě předplacená dvě dvanáctistupňová piva, která jim personál naúčtoval dvakrát.

Odtud se pohodlnější část výpravy vydala po silnici okolo impozantního vrchu Klíč do Nového Boru. Šest odvážlivců vytlačilo kola po naprosto nesjízdné cestě do sedla pod Klíčem, zde kola ukryla v lese a vystoupala na vrchol. Kromě krásného výhledu po širokém okolí jsme měli možnost sledovat také západ slunce. Už za šera jsme sestoupili z Klíče zpět ke kolům a po lesní cestě jsme dojeli na základnu. Tam se obě skupiny setkali prakticky ve stejnou dobu (pravda, pohodlnější skupina si návrat trochu protáhla zastávkou v nedaleké restauraci U Šoupalů).

Doma jsme povečeřeli výborný zeleninový salát, který opět připravila naše kuchařka Věra.

3.den - pondělí 31.7.

Sanitární den (a nejdelší etapa)

Nový Bor - Radvanec - Maxov - Lindava - Svitava - Pustý kostel - Velenice - Boží hrob - Brniště - Luhov - Noviny pod Ralskem - Průrva Ploučnice - Srní potok - Vranov - Mimoň
přesun vlakem
Česká Lípa - Horní Libchava - Manušice - Skalice - Nový Bor (50 km)

Protože někteří z nás už byli unaveni a přáli si odpočinek, tzv. sanitární den, naplánoval Ivan pro zbytek vytrvalců původně náročnější horskou etapu. Ale ráno se ukázalo, že doma s Věrou zůstanou pouze Hanka Koziolová a Martina, a proto jsme původní záměr změnili a vyrazili raději na odpočinkovou trasu do rovinatější krajiny jižně od Nového Boru.

Projeli jsme centrem Nového Boru, hodili do schránky pohledy pro známé a zastavili jsme se na náměstí a prohlédli si skleněné králíky (nebo snad zajíce?) stojící před školou, ve které učí naše hostitelka Věra. Potom už jsme vyrazili po silnici okolo hřbitova směrem na Radvanec. Projeli jsme Radvancem, Maxovem, po polní cestě na silnici na Lindavu. V Lindavě jsme se chtěli podívat do sklárny AJETO, kde provádějí zájemnce sklářským provozem. Bohužel ale měli celozávodní dovolenou, takže jsme si mohli prohlédnout pouze skleněné stromy na prostranství před sklárnou.

Z Lindavy jsme jeli údolím Svitávky, ve kterém se vyskytují zajímavé prostory vytesané v pískovcových skalách. Prohlédli jsme si bývalý podzemní lom, nazývaný dnes Pustý kostel. O několik set metrů dále jsme udělali delší zastávku. Je tam ve skále proražený asi 200 m dlouhý náhon k bývalé zrcadlárně. U vchodu do chodby jsme odložili kola a postupně ve dvou skupinách provedli průzkum podzemních prostor, první skupina vyzbrojena svítilnami a druhá, romantičtější a odvážnější, potmě. Po průjezdu Velenicemi jsme se zastavili u Božího hrobu, skalní kaple z 18. století. Pak už jsme pokračovali do Brniště.

Zde jsme v restauraci Bonanza udělali přestávku na oběd. Jídlo bylo chutné a vydatné, a tak se u některých účastníků výpravy projevila únava třetího dne (nebo to bylo z nadměrného jídla?). Ale po půldruhé hodině strávené v hezkém prostředí (a především příjemnou činností) se nám nevstávalo od stolu dobře asi nikomu. Abychom si nutný odjezd aspoň trochu osladili, stavěli jsme se ještě v místním obchodě na zmrzlinu. Poté už jsme se pustili do další pouti.

Přes Luhov a Noviny pod Ralskem jsme přijeli na další malebné místo - k Průrvě Ploučnice. Je to místo, kde si Ploučnice prorazila v pískovcových skalách nejdříve kaňon a nakonec tunel, u jehož ústí se vytvořilo jezírko, jež nyní slouží jako koupaliště. Neodolali jsme, většina z nás se svlékla do plavek, někteří si prošli vodou kaňon a skalní tunel, pokusili se nepříliš úspěšně v ústí tunelu vlastními těly hráz a nakonec se vykoupali.

Osvěženi koupelí jsme už bez dalšího zdržování dojeli přes Srní Potok a Vranov do Mimoně, odkud jsme se chtěli přesunout vlakem do České Lípy. Těsně před Mimoní se ovšem naše cesty rozdělily, neboť se od skupiny oddělil Luboš (kdo také jiný?) a pustil se na křižovatce jinou cestou, než jsme měli v úmyslu. Protože se blížil déšť, pustil se za ním Ivan a my ostatní jsme pospíchali pokud možno nejkratší cestou (za pomoci rad místních obyvatel) na nádraží. Tam nakonec dorazily obě skupiny prakticky najednou současně s prvními kapkami deště, který se posléze proměnil ve vydatný liják.

V suchu na nádraží jsme vyčkali vlaku , naložili kola a dojeli do České Lípy. Původně jsme chtěli pokračovat vlakem až do Nového Boru, ale protože mezitím déšť ustal, vlak do Nového Boru jel až asi za 40 minut a Ivan tvrdil, že domů je to už jen asi 10 km, absolvovali jsme závěrečný úsek cesty na kolech. Ovšem praxe ukázala, že cesta přes Horní Libchavu, Manušice a Skalici je ve skutečnosti dlouhá kilometrů 18, což především přítomné ženy dost těžce nesly a Ivan měl štěstí, že se většinou pohyboval v popředí pelotonu z jejich dosahu. Nakonec jsme ale všichni ve zdraví dojeli, i když někteří značně unaveni. Nebylo divu, z odpočinkové trasy se vyklubala nejdelší, padesátikilometrová etapa.

Proto si všichni zasloužili výbornou zelňačku, kterou připravily hospodyně, které si užívaly sanitární den. Kromě polévky nás už na místě očekával také nový člen výpravy - Vašek.

4.den - úterý 1.8.

Po nejvyšších vrcholech Lužických hor

Žst. Jedlová - odtud rozcestí pod Jedlovou - rozhledna Jedlová - rozcestí pod Jedlovou - zřícenina Tolštejn - rozcestí pod Jedlovou - žst. Jedlová - Stožecké sedlo - Pětikostelní kámen - rozvodí Labe/Odra - sedlo pod Luží - Luž - sedlo pod Luží - chata Luž - Horní Světlá - Kaufmannův buk - Rousínov - Cvikov - údolí Samoty - Nový Bor (38 km)

V úterý nás čekala odložená horská etapa. Abychom ji trochu zkrátili, rozhodli jsme se absolvovat úvodní část vlakem. A protože vlak jel před desátou hodinou, museli jsme si trochu přivstat. Vše jsme zvládli a prostřednictvím Českých drah dopravili sebe i kola (i když s problémy - obsluha služebního vagónu chtěla platit zvlášť i za brašny upevněné na kole, tak si Ivan vzal své kolo raději do na plošinu osobního vagónu) do železniční stanice Jedlová. Zde jsme nasedli na bicykly, dojeli k rozcestí pod Jedlovou a přestože nás Eliška zrazovala (tvrdila, že kopec, který nás čeká, je obtížně schůdný i pro pěší), vyrazili jsme na třetí nejvyšší vrchol Lužických hor - Jedlovou (774 m.n.m.).

Byl to opravdu nejnáročnější výstup celého týdne. Funěli jsme po sice kvalitní, ale strmé asfaltové cestě, psychice nepřidaly ani nápisy na asfaltu ("UŹ ...!", "EŠTĚ NE", "DEJ TAM HRUBOU", "ÚSMĚV PROSÍM", "PEKLO", "JE TO RADOST" apod.). V samotném závěru kopce potupně sestoupili z kola i otrlí cyklisté Kája a Pavel, pouze odpočatý a na cyklistiku nadržený Vašek vystoupal v sedle až na samotný vrchol k rozhledně.

Po náročném výstupu jsme se vydýchali a lehce občerstvili v restauraci na vrcholu, vystoupali na ochoz rozhledny, z něhož jsme mohli obdivovat nádherný výhled na Lužické hory,kromě jiného na náš další postupný cíl - Tolštejn. Pod rozhlednou jsme se zastavili u památníku postaveného na počest německého básníka Friedricha Schillera, podívali se z terasy na kamennou suť na úbočí hory.

Když jsme nabrali ztracené síly, sjeli jsme s kopce zpět k rozcestí a vydali se k sousednímu vrcholu se zříceninou hradu Tolštejn. Zde jsme se naobědvali v hradní restauraci, ti méně pohodlní z nás vylezli nahoru na zbytky věže a rozhlédli se opět po okolí. Potom už jsme vyrazili na další cestu. Vašek ovšem zjistil, že má prázdné jedno kolo a rychle provedl výměnu duše.

Vrátili jsme se zpět přes rozcestí pod Jedlovou k železniční stanici Jedlová a odtud jsme zamířili směrem k nejvyšší hoře Lužických hor - Luži. Abychom nemuseli příliš klesat a následně stoupat, vymyslel Ivan pro nejbližší úsek trasu přibližně po vrstevnici. Tím nám trochu připomněl našeho tradičního vůdce Mirka - několik stovek metrů tlačili jsme kola naprosto nesjízdným roštím na cestu, čímž nadchl Vaška. Potom už jsme pokračovali po lesní cestě přes Stožecké sedlo okolo skalního útvaru zvaného Pětikostelní kámen. Kousek za rozvodím mezi Labem a Odrou jsme po pěšině přešli hranici do sousedního Německa a pokračovali kus podél státní hranice po kvalitnější zahraniční cestě. Po chvíli jsme se vrátili zpět na naše území do sedla pod Luží. Tam jsme odložili kola a šestičlenná vrcholová skupina (muži + Eliška) vystoupila na nejvyšší vrchol Lužických hor (793 m.n.m.). Na terase kousek od radiové stanice jsme udělali vrcholový snímek, rozhlédli se po okolí a v sílícím větru pospíchali před blížícím se deštěm zpět dolů ke kolům, kde čekala dámská část výpravy.

Rychle jsme sjeli s kopce k Lužské boudě, kde jsme si v restauraci dali občerstvení (štrúdl, broskve se šlehačkou apod.) a přečkali déšť. Potom už jsme bez dalšího zdržování jeli přes Horní Světlou okolo Kaufmannova buku přes Rousínov do Cvikova. Zde jsme u pumpy přečkali krátkou přeháňku a Údolím samoty se vrátili domů.

5.den - středa 2.8.

Po hradech a zámcích (přesněji na hradě a zámku)

Nový Bor - Janov - Sloup - Svojkov (Modlivý důl) - Zákupy - Božíkov - Brennský mlýn - Heřmaničky - Vlčí Důl - Dobranov - Písečná - Bukovany - Pihel - Nový Bor (43 km)

Pátý den došlo k další změně ve složení účastníků akce. Luboše odvolal z dovolené zaměstnavatel. Naproti tomu naše řady pro denní program rozšířila Dáša Raková z České Lípy (známá Duchoslavových, původem z Chomutova, chodila do stejné základní školy s Pavlem a Alenkou, před léty navštěvovala v Praze stejný sbor - Academiachor - s Věrou, Ivanem a Pavlem), která dorazila ráno vlakem z České Lípy.

Dnešní etapa byla narozdíl od předchozích věnována především klenotům architektonickým. Ráno jsme v kompletním složení (jela s námi i Věra) doprovodili Luboše na vlak a potom pokračovali přes Janov (tam jsme trošku zabloudili na louce) do Sloupu pod skalní hrad. Tam jsme odložili kola, Věra s Dášou se dobrovolně ujaly hlídání a my ostatní jsme vystoupali po schodech na prohlídku hradu.

Měli jsme štěstí, protože jsme ještě před prohlídkou stihli zhlédnout na nádvoří Werichovo Fimfárum v podání studentské skupiny Brontosaurus. Po skončení představení se nás a ostatních návštěvníků hradu ujala sympatická mladá průvodkyně a představila nám celý hrad. Když nás prováděla hradní kaplí, říkala, že tam je nádherná akustika a nabídla návštěvníkům, zda si ji nechtějí vyzkoušet, zda třeba není mezi námi nějaký pěvecký sbor. Zachovali jsme se jako správní partyzáni - nic jsme nepřiznali (ovšem u nich to bývala statečnost, u nás zbabělost). Po prohlídce hradu jsme pokračovali do obce Sloup, kde jsme se zastavili na sladký + dezert v občerstvení Pod vyhlídkou, proslaveném v širokém okolí především svými kremrolemi.

Ze Sloupu jsme pokračovali do romantického údolí Modlivý důl u Svojkova, v němž je do skály vytesaná kaple. Před ní jsme si konečně zazpívali několik skladeb z našeho repertoáru (např. pro toto prostředí velice vhodnou Lassovu Matona mia cara). Zdatně nám vypomáhali i Dáša, Věra a Ivan. Kdoví, co si o naší produkci mysleli návštěvníci, sedící na lavicích opodál (nijak nereagovali, netleskali ani nepískali ...).

Po ukončení hudební produkce jsme se vrátili ke kolům a pokračovali do Zákup. Zde většina z nás absolvovala prohlídku zámku, zatímco duo mechaniků Vašek a Kája zůstalo (společně s Alenkou a Eliškou, které o interiér zámku neměly zájem) u kol, aby je nejen hlídali, ale dokonce i seřídili. Po prohlídce následoval oběd v restauraci Pod zámkem.

Po pozdním obědě jsme jako obvykle konečně nasadili cestovní tempo a jeli přes Božíkov, Brennský mlýn, Heřmaničky, Vlčí Důl, Dobranov, Písečnou, Bukovany a Pihel k Radvaneckému rybníku. Odtud jsme to vzali k velké Vaškově radosti zkratkou přes pole a křoví, do prudkého kopce po louce na lesní cestu, po níž už jsme dojeli až do Nového Boru, vyšlapali případně vytlačili krpál k sokolovně a zamířili domů.

Už ve městě na silnici od České Lípy nás dojeli autem poslední účastníci akce - Patka s dvouměsíční dcerou Julinkou.

6.den - čtvrtek 3.8.

České Švýcarsko (útěk Kyjovským údolím před Patkou)

Krásná Lípa - Kyjov - Kyjovské údolí (Praporek - Kinského vyhlídka) - Turistický most - Zadní Doubice - Hraniční most - Vlčí deska - Třešňový důl - Kuní vrch - Doubice - Rybniště (30 km)

Pro závěrečnou etapu jsme zvolili návštěvu Českého Švýcarska. Ke kolům a vlaku přibyl ještě jeden dopravní prostředek - terénní kočár, ve kterém vezla Patka malou Julinku. Všichni společně jsme vyrazili na nádraží, nasedli do vlaku z České Lípy, v němž už seděla se svým kolem Dáša Raková, a pokračovali do Krásné Lípy. Tam jsme vystoupili, cyklisté nasedli na kola a Patka s kočárkem vyrazila v našich stopách.

Naše první zastávka byla v Krásné Lípě na náměstí před informačním centrem. Přestože se Alenka už nemohla dočkat, až se bude kochat přírodními krásami, někteří z nás si prohlédli výstavu fotografií zajímavých objektů z okolí a většina neodolala nabídce sousední cukrárny a osladila si život chutnými zákusky (Vašek stihl absolvovat i druhé kolo). Nakonec jsme k radosti Alenky přece jen vyrazili po silnici směr Kyjov. Při odjezdu z náměstí jsme ještě zahlédli Patku, jak s kočárem právě vjíždí na náměstí.

Alenčiným útrapám však nebylo konce, protože krátce po té, co jsme vyjeli z města, zjistila Hanička Kurucová, že má prázdné jedno kolo. Proto mechanická skupina zastavila a pustila se do opravy. Z pláště vytáhla asi pěticentimetrový drát. V průběhu výměny duše nás opět došla Patka. Přední voj zatím dojel do Kyjova, kde zastavil k malému občerstvení (gulášová polévka a pivo či kofola) v místní restauraci. Když dojeli ostatní, nechali se inspirovat a polévku si většinou dali také. Zde nás také už potřetí dojela Patka s kočárkem.

Rozloučili jsme se s Patkou a pokračovali směrem k Kyjovskému údolí. Ale před vjezdem do něj nás čekala opět překážka - další občerstvovací stanice. Po půldruhé hodině jízdy (přesněji řečeno cesty - ujeli jsme asi 5 km) tedy už třetí občerstvovací stanice (tak se nemají ani maratónci!). Než jsme se najedli, už tam samozřejmě byla Patka s kočárkem. Nadržená Alenka už další zdržování psychicky neunesla a vyjela se aspoň podívat, jestli před námi je opravdu Kyjovské údolí.

A skutečně bylo. Vyrazili jsme do malebně romantického kaňonu potoka Křínice. Všude okolo byly pískovcové skály. Uvnitř údolí jsme u turistického rozcestníku u můstku přes Křínici jsme nechali kola, u nich některé pohodlnější ženy a vyrazili pěšky do skal po značeném okruhu. Stoupali jsme po schodech úzkými skalními rozsedlinami, vylézali na místa s výhledem na pohádkové okolí (např. na Kinského vyhlídku). Tvrdí se, že Kyjovské údolí je nejkrásnější lokalitou Českého Švýcarska, a něco na tom opravdu bude.

Když jsme se vrátili ke kolům, našli jsme tam samozřejmě Patku! Opět jsme se s ní rozloučili a vyrazili dál. Sjeli jsme podle potoka až ke Hraničnímu mostu, Kája neodolal a přejel po něm do sousedního státu. Potom už idylka skončila (snad ani ani ne co se týče okolní přírody, ale určitě ve vztahu k vlastní jízdě - či chůzi!). Dosud jsme jeli s kopečka po hezké asfaltové cestě. Ta se změnila místy v písčitou, místy v kamenitou a především do kopce. Občas většina z nás z kola slezla a tlačila (tedy ta kola). Vzpomínali jsme na Patku, jak se asi bude tímto náročným terénem prodírat se svým byť terénním vozidlem.

Večer se pomalu začínal blížit, a tak jsme, jak už bylo naším zvykem, zapnuli na vyšší obrátky a už bez větších zastávek jsme zdolávali trasu Vlčí deska, Třešňový důl, Kuní vrch. Po silnici jsme vystoupali na okraj Doubice a po lesní cestě dojeli do Rybniště, odkud jsme chtěli do Nového Boru dojet vlakem. Protože bylo zřejmé, že Patka to do Rybniště na vlak už nemůže stihnout, domluvil Ivan prostřednictvím mobilních telefonů s ní a s Věrou, že dojde do Doubic a tam ji Věra vyzvedne autem. Tak se také později stalo.

Prtotože v těchto dnech byla v okolí Nového Boru na železniční trati směrem na Děčín výluka, jezdily vlaky s velkým zpožděním. My jsme měli v Jedlové přesednout do vlaku do Nového Boru. Protože v Jedlové byla mezi oběma vlaky podle jízdního řádu pauza asi 40 minut, věřili jsme, že ten druhý vlak stihneme a s důvěrou v České dráhy jsme čekali na nádraží. Nejistota ale panovala kolem kol, protože ten první vlak neměl v jízdním řádu vyznačenu přepravu kol. Když konečně vlak přijel, byl to malý motoráček. Ivan se tedy zeptal průvodčího, zda nám vezme kola. Ten odvětil, že pokud je dokážeme naložit, tak ano. To se nám s jistým úsilím podařilo, byť jednomu z cestujících se to nelíbilo a dával to verbálně najevo (tedy možná se to nelíbilo více cestujícím, ale ti si to nechali pro sebe). Před Jedlovou průvodčí oznámil, že cestující do Nového Boru si v Jedlové vystoupí a počkají na příslušný vlak, zatímco cetující do Děčína pojedou tím stávajícím vlakem do Nového Boru a tam si přestoupí do přistaveného autobusu. To se nám příliš nelíbilo, ač to mělo jistou logiku - neměli jsme zabírat v nacpaném vlaku místo případným cestujícím z Jedlové do Děčína. Když jsme ale přijeli do Jedlové, nebyli na nádraží žádní další cestující, a tak průvodčí oznámil, že nás odveze do Nového Boru a vlak se hned rozjel. Ani nestačili vystoupit lidé, kteří cestovali do Jedlové! Těm tedy vlak znova zastavil na kraji nádraží. A my jsme dojeli pohodlně vlakem až do Nového Boru bez přestupování a ještě jsme ušetřili jedno jízdné za kola!

7.den - pátek 6.8.

Návrat domů

Nový Bor - Česká Lípa - Děčín - Ústí n.L. - Jirkov - Chomutov

Nastal den balení a rozloučení. Původně jsme měli naplánováno, že vyjedeme na kolech na Panskou skálu, dojedeme někam k železnici a tam se naložíme k cestě domů. Ale většina žen se vzbouřila (především Alenka, která byla předchozí den tak aktivní a stále se chtěla kochat přírodními krásami, ztratila zájem o kochání a hrozně pospíchala domů), a tak jsme sbalili věci, připravili je Míťovi do chodby, rozloučili se s hostiteli a automobilisty a před polednem vyjeli na nádraží na vlak. Přestože jsme jeli osobními vlaky s trojím přestupem, cesta proběhla bez větších problémů. Ani jsme si nekupovali kombinovanou jízdenku na kola (ve vlaku do České Lípy průvodčí nepřišel, v dalším vlaku do Děčína nám kola nepočítal a ve vlaku z Děčína do Ústí n.L. se už kombinovaná jízdenka nevyplatila, tak jsme si hráli na hloupé, že jsme o této možnosti nevěděli.

Letošní dovolená skončila tradičním způsobem - Míťovým večerním rozvozem zavazadel.

Závěrem

Akce byla opět velice úspěšná a v následujících řádcích uvádím několik základních statistických údajů a poznatků:

Dovolené se zúčastnilo celkem v různých časových úsecích 15 lidí (7 členů sboru, 2 bývalí členové a 6 rodinných příslušníků a známých).
Nejaktivnější z nás najezdili celkem 240 km.
Průměrná délka etapy byla 40 km.
Nejdelší etapa byla o sanitárním, tj. odpočinkovém dnu do Mimoně.
Absence Mirka se projevila ve fádním průběhu úvodních etap (nebloudili jsme a jezdili jsme po sjízdných cestách), ale postupem času se Ivan přiblížil našim obvyklým standardům.
Protože byl naopak nadbytek učitelek (5), konala se večer místo zpěvu obvykle pedagogická rada.
Ve vrcholové skupině, která provedla výstup na všechny kopce, rozhledny a vyhlídky při cestě, vždy byli Eliška, Ivan a Pavel.
Letos jsme nezaznamenali žádné zranění (Eliška se sice pokusila zopakovat loňskou srážku, tentokrát pro změnu s Lubošem, ale o několik centimetrů jí to nevyšlo), zato větší počet štípanců různým hmyzem.
Defekty na kole byly 2, píchli Vašek a Hanička Kurucová.
Hlasová nevyváženost sboru z loňských let (především v sopránu) už je chronickou záležitostí.
Dovolená byla příliš krátká.
O oblasti, ve které jsme se pohybovali, existují na internetu krásně udělané stránky na adrese http://www.luzicke-hory.cz, opravdu stojí za prohlédnutí.
Už se těšíme na příští rok!

Pavel Ježil

Hlahol na kolech 2006

Lužické hory 29.7.-4.8.2006