Kola 2005

Proti předchozím letům, kdy jsme společný čas věnovali ježdění po blízkých Krušných horách, jsme tentokrát vyrazili do světa. Protože v nejbližším okolí máme důkladně sježděna už snad všechna zajímavá místa a některým pohodlnějším členům se omrzely kopečky, rozhodli jsme se v 7. ročníku pro zásadní změnu - abychom se příliš neunavili a také rozšířili své obzory (základním nápojem sboru je pivo, případně fernet, tak neškodí poučit se něco o víně), navštívili jsme jižní Moravu.

Za základnu jsme zvolili vinný sklípek s ubytovnou pana Zemánka v centru vinařské oblasti ve Velkých Bílovicích. Odtud jsme podnikali hvězdicovým způsobem cyklistické výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí.

1.den - sobota 30.7.

Přesun na Moravu a projížďka do Vrbice

V sobotu ráno jsme se sešli v Chomutově ve Vodní ulici, naložili jsme kola, zavazadla a sami sebe do dvou automobilů, rozloučili jsme se s blízkými a s Haničkou a Lubošem, kteří se chystali za námi dorazit až za dva dny, a vyrazili jsme směrem na Prahu.

Bez problémů jsme projeli Prahou a pokračovali po dálnici D1. Kousek za Prahou jsme udělali krátkou zastávku na kafe a malou svačinu, odpoledne velkou zastávku na oběd. V Brně jsme se zastavili v obchodním centru Carefeul, kde jsme nakoupili zásoby na sobotní večeři a nedělní snídani a večeři. A k večeru jsme dorazili do cíle své cesty - Velkých Bílovic.

Zde jsme zaznamenali první (a zdaleka nikoli poslední) bloudění na své dovolené. Po menší okružní cestě po městě, při které jsme marně hledali ubytovnu, jsme zastavili před kostelem a zatelefonovali majiteli ubytovny panu Zemánkovi, aby si nás vyzvedl a dovedl na místo. Jak se ukázalo, ubytovna byla až za městem v sympatické oblasti vinných sklípků.

Když jsme se ubytovali, vyrazili jsme plni energie na první (podvečerní) projížďku po okolí. Šlapali jsme po asfaltové cyklistické stezce mezi vinohrady a kochali se vyhlídkou na jihomoravské vesnice. Dojeli jsme do nedaleké Vrbice, která se pyšní kromě kostela sv. Jiljí především architektonicky zajímavou sestavou vinných sklepů. Před jedním z nich jsme zaslechli a posléze i uviděli venkovskou hudbu. Začínala zde oslava osmdesátin místního stařečka a my jsme poprvé setkali s pohostinností Moravanů - museli jsme ochutnat zdejší víno (což byla samozřejmě povinnost příjemná).

Po skončení této milé epizody jsme se obrátili zpět k domovu. Protože se někteří z nás chtěli po celodenní únavné cestě vykoupat, rozhodli jsme se zamířit k blízkému rybníku. Zhruba v polovině zpáteční cesty jsme odbočili mezi vinice na cestu, která se postupně změnila v pěšinu a nakonec zmizela (na to jsme konečně zvyklí z předchozích cyklistických akcí), až jsme se prodrali vinicí a křovím na silnici z Velkých Bílovic do Čejkovic, přímo naproti velkému rybníku. Zde jsme si našli místečko, kde jsme příliš nerušili rybáře, a vrhli jsme se do vody. Příliš osvěžující to ale nebylo, protože voda byla téměř horká.

Po koupeli jsme se už bez dalších příhod vrátili do Bílovic k obvyklé večerní činnosti (pití a zpěvu).

2.den - neděle 31.7.

Výlet na Pálavu

V neděli po snídani jsme si připravili kola. Vašek Koudelka všem zkontroloval pomocí své skvělé pumpy jejich nahuštěnost (a v případě nutnosti doplnil na správné množství kilopascalů), vyrobili jsme společné foto pro případ, že by nás po návratu bylo už méně (jak se později ukázalo, bylo to prozíravé) a krátce před jedenáctou hodinou náš peloton vyrazil směrem na Pálavu.

Projeli jsme Velkými Bílovicemi, Podivínem a po polní cestě jsme dojeli k mostu přes Dyji - vstupu do přírodního parku Niva Dyje. Po krátké přestávce věnované především kochání se krásnou přírodou jsme vyrazili dál, ale hned za mostem došlo k první nehodě: Eliška se místo sledování cesty před sebou věnovala odhánění dotěrné vosy, narazila do před ní jedoucí Martiny a na kamenité cestě upadla přímo na obličej. Výsledkem bylo několik drobných tržných ran na obličeji, ulomené špičky dvou předních zubů a blatník Martinina kola.

Po provizorním ošetření Eliščiných ran a jejího částečného vyvedení z psychického šoku se Koziolovi ochotně vzdali představy šlapání do pálavských kopců a nabídli se, že se vrátí do Velkých Bílovic pro auto, vyzvednou Elišku a odvezou na pohotovost. Sraz jsme si dali v nedaleké Lednici.

Cyklistická část výpravy se tedy pomalu přesunula okolo Janova hradu do Lednice. Tam jsme si na náměstí sedli do restaurace se zahrádkou, dali si oběd a čekali na Koziolovy s autem. Organizace klapla tak, jak jsme zvyklí: Vilda dojel do Lednice, zastavil za nejbližším rohem od restaurace, v níž jsme seděli, a obtelefonovával známé v Chomutově, aby zjistil číslo na mobil někoho z nás, abychom se domluvili, kde se najdeme. Nakonec vše dobře dopadlo, našli jsme se, Eliška i s kolem byla naložena do auta a odvezena k odbornému ošetření do Břeclavi na pohotovost.

My ostatní jsme se vypravili dál. Projeli jsme okolo Lednických rybníků, minuli Hraniční zámeček, nestrefili jsme se ke chrámu Tří grácií a přes Sedlec jsme dojeli do Mikulova. Zde jsme obešli zámek, zdáli se podívali na Svatý kopeček a před deštěm jsme se schovali do restaurace, kde jsme si dali první večeři.

Po večeři jsme pokračovali přes Klentnici až k turistické odbočce ke zřícenině Dívčího hradu. Tam se naše cesty rozdělily. Ke zřícenině se dalo pokračovat pouze pěšky (asi 5 km do kopce). Protože Míťa s Martinou toto místo před nedávnem navštívili, rozhodli se pěší vložku vynechat a počkat na nás v hospodě v nejbližší vesnici. Zbylé torzo výpravy (zdravé jádro) zamklo kola v lese a vypravilo se pěšky naučnou stezkou Děvín na hrad. Za námahu spojenou s výstupem do prudkého kopce jsme byli odměněni krásnými vápencovými skálami, z nichž se nám otevřel nádherný pohled do širokého okolí, především na známé Novomlýnské nádrže.

Když jsme si vyhlídku náležitě vychutnali, pokračovali jsme po hřebeni dále ke hradu. Po několika kilometrech začala cesta klesat. Nějakou chvíli jsme ještě po ní pokračovali, ale když se klesání změnilo v prudký spád a zřícenina stále nebyla v dohledu, usoudili jsme, že se asi někde stala chyba - hrady se přece stavěly na kopci a nikoliv pod kopcem. Protože se navíc začal blížit soumrak a zpocenému Mirkovi začala být zima, další cestu jsme vzdali a vrátili se zpět ke kolům, abychom pokračovali v cestě. Když jsme potom projížděli po silnici do Pavlova, otevřel se nám krásný pohled na zříceninu a my jsme zjistili, že jsme dobývání hradu vzdali asi 150 m před cílem...

V Pavlově jsme vyzvedli Martinu a Míťu a už bez zastávek jsme dojeli kolem Novomlýnských nádrží přes Milovice, Nové Mlýny, Přítluky, Rakvice a Trkmanice domů do Velkých Bílovic, kde nás čekala druhá večeře, kterou připravená obětavým Vildou.

3.den - pondělí 1.8.

Vinařskými obcemi I

Říká se, že třetí den bývá kritický. Proto jsme pro tento den zvolili lehčí a kratší (alespoň to byl záměr) trasu po okolních vinařských obcích. Ještě dříve, než všichni spáči vstali, stačila Eliška navštívit místního sympatického zubaře, aby jí zkontroloval zraněné zuby. Po snídani (tj. v době, kdy se běžná populace pomalu připravuje na oběd) jsme vyrazili na cestu.

První zastávkou byla známá vinařská obec Velké Pavlovice. Tam jsme potkali pravého moravského kovboje a zahlédli vinařskou firmu Pavlovín. Mirka napadlo, že by nebylo špatné poznat provoz takové firmy. Šel se tedy dovnitř zeptat, zda bychom se tam nemohli podívat. Spolumajitel Pavlovínu pan Prokeš se omlouval, že vzhledem k tomu, že jsme se objevili neohlášeni, na nás nemá příliš mnoho času, ale přesto nás provedl stáčírnou (zde jsme se doslova brodili vínem), sklepy a neopomněl ani ochutnávku vína, doprovázenou odborným výkladem. Strávili jsme tam celkem půldruhé hodiny a majitel nás vyprovodil z firmy až tehdy, když za ním přišli řemeslníci. A navíc si za čas, který nám věnoval, odmítl vzít jakoukoli odměnu.

Po skončení exkurze jsme zamířili po silnici směrem na Bořetice, odkud jsme chtěli jet po rovince do 3 km vzdáleného Kobylí na oběd. Ovšem v Bořeticích se nám podařilo najít další z našich klasických nábližek (tj. cesta sice delší, ale o to horší) a zabočili jsme do kopce směrem na Němčičky. Ale nakonec jsme byli za několikakilometrové stoupání odměněni - za Němčičkami jsme odbočili na nádhernou asfaltovou cestu vedoucí v této krajině poměrně vzácným lesem. Dokonce jsme měli možnost prohlédnout si zblízka samičku roháče obecného.

Nakonec jsme přece jen do Kobylí dojeli a v místní restauraci si dali zasloužený oběd. Po krátkém odpočinku jsme vystoupali nad vesnici kolem meruňkových sadů s česáči a zde se naše cesty rozdělily. Koziolovi s Martinou zvolili do následného postupného cíle (Čejkovic) nejkratší pohodlnou cestu po silnici, ostatní se nechali svést Mirkem k cestě přes Kobylskou skálu. Zpočátku jsme sjížděli po pohodlné asfaltce. Z té jsme po chvíli uhnuli mezi sady, abychom hledanou skálu neminuli. Cesta postupně zmizela a my jsme sjížděli (slabší jedinci kolo tlačili) mezi hroudami po kraji pole s kopce, abychom se nakonec vrátili na původní cestu, po níž jsme se na stejné místo mohli dostat podstatně pohodlněji a rychleji. Kobylí skálu jsme samozřejmě nenašli...

K dalšímu dělení pelotonu došlo v Čejči. Patka se zastavila u známých, Mirek na ni čekal a ostatní zamířili do Čejkovic, kde se měli setkat v místní hospodě s předvojem. Protože jsme nechtěli jet po silnici, uhnuli jsme na cyklostezku, ale opět ne na tu správnou, takže jsme si zase cestu o několik kilometrů prodloužili, ale do Čejkovic jsme nakonec dorazili. V restauraci kromě Koziolových seděli už i Patka s Mirkem (kteří mimochodem také přijeli každý zvlášť). Na počest šťastného shledání Mirek objednal všem bramboráčky a potom už všichni společně jeli domů. Někteří se ještě stavěli vykoupat ve stejném rybníku jako včera, voda už byla příjemná.

Ve Velkých Bílovicích už na nás čekali Hanka s Lubošem, takže naše výprava byla kompletní.

4.den - úterý 2.8.

Lednice

Protože v úterý měl být parný den, zvolili jsme návštěvu zámku v Lednici. Vyjeli jsme už známou cestou přes Podivín. Za Mostem přes Dyji jsme našli úlomek Eliščina zubu z neděle a pak jsme dojeli k Janovu hradu - zajímavému objektu, který byl postaven začátkem 19. století jako zřícenina středověkého hradu. Po krátké zastávce jsme už zamířili k hlavnímu cíli dne - státnímu zámku Lednice.

Koupili jsme si vstupenku na prohlídku zámku a usedli ke stolku před zámeckou restaurací, kde jsme poobědvali (a hlavně popili). Odpoledne jsme absolvovali prohlídku zámku. Vilda byl nadšen řezbářskou prací starých mistrů, patrnou v celém interiéru, a s dovolením naší sympatické průvodkyně si dělal její fotodokumentaci. To se však silně nelíbilo průvodci následující výpravy, s níž jsme se míjeli ke konci prohlídky. Doufáme, že jsme naší naší průvodkyni nezpůsobili žádné problémy.

Po skončení prohlídky zámku jsme ještě navštívili skleník s tropickými rostlinami a zámeckým parkem vedli kola k minaretu. Cestou jsme minuli napodobeninu římského akvaduktu a za chvíli jsme byli u známého minaretu.

Aby nemusel do schodů, ujal se Vilda iniciativně funkce hlídače kol, zatímco ostatní vystoupali na ochoz minaretu, kde se pokochali výhledem na okolí. Po krátkém občerstvení u kiosku jsme se vydali na zpáteční cestu.

Po opuštění zámeckého parku jsme projeli okolo obelisku (zde jsme udělali skupinové foto) směrem na Rakvice. Cestou jsme se ještě vykoupali v jezírku Kutnar společně se psy (ti už byli ve vodě před námi) a bobry (ti tam vlezli, až když jsme vodu opustili). Potom už jsme bez zastávek přes Rakvice a Trkmanice dojeli do Velkých Bílovic. Zde jsme v restauraci krátce spláchli následky tropického dne a zamířili domů.

Tam mezitím Koziolovi, kteří jeli od minaretu domů nejbližší cestou, připravili večeři (ovar). Po její likvidaci vyvrcholil den návštěvou sousedního vinného sklípku pana Balouna, samozřejmě spojenou s nezbytnou ochutnávkou jeho vín.

5.den - středa 3.8.

Valtice

Středa se ukázala hned po ránu pro cestování příznivěji než předchozí den - nebylo už takové horko. Proto jsme se hned po snídani (tj. nedlouho před polednem) vypravili na cestu. Měli jsme v úmyslu prohlédnout si některé další zajímavosti lednicko-valtického areálu a především zámek ve Valticích. Etapu jsme absolvovali bez Koziolových, kteří si raději udělali pohodlný výlet autem do Brna

Do Lednice jsme tentokrát z Podivína jeli po silnici. Dál jsme pokračovali po cyklotrase směr Valtice. V Ladenské aleji jsme viděli trénink klusáků a zjistili jsme, že podobně jako v předchozích dnech se nám podařilo minout jeden z postupných cílů - Chrám Tří Grácií. Protože se nám nechtělo dělat další zajížďku, pokračovali jsme k dalším architektonickým zajímavostem umístěným v lese: ke kapli sv. Huberta a loveckému zámečku Rendez-vous.

Do Valtic jsme dorazili po 13. hodině. Zamířili jsme hned k zámku. Tam jsme zaparkovali kola a šli zjistit možnost prohlídky interiéru. Lístky jsme si mohli zakoupit až na prohlídku ve 14:30. Proto jsme hledali vhodný podnik, kde bychom se mohli naobědvat. V zámecké restauraci jsme neuspěli, protože tam připravovali menu pro středověké rytíře, kteří se na nádvoří připravovali k rytířskému souboji.

Azyl jsme našli v restauraci v podhradí. Posadili jsme se ke stolu v zahrádce, objednali si oběd a čekali na jídlo u oblíbených nápojů (piva resp. točené kofoly). Pohoda ale netrvala dlouho - spustil se prudký déšť, před kterým jsme i s vrchním sotva stačili utéci dovnitř restaurace. Tam jsme při zdravém obědě (někteří z nás si dali vegetariánský oběd - ovesnou či pohankovou kaši) přečkali déšť a prošvihli čas prohlídky zámku, na kterou jsme měli zakoupené vstupenky.

Přesto jsme se zkusili na zámek dostat. Průvodkyně byla uznalá a vzala nás do následující prohlídky. Tím jsme zvýšili počet účastníků a některým oprávněným jsme před vchodem do zámeckých komnat zabrali papuče. Vlastní prohlídka byla dlouhá a únavná, někteří z nás musili napnout všechny síly, aby odolali vábení pohodlných postelí, ve kterých kdysi spávali Lichtenštejnové. Ještě že nás uprostřed prohlídky vzbudilo zvonění Mirkova mobilu!

Po skončení prohlídky jsme opět nasedli na kola, zamířili k rakouským hranicím a jeli jsme podle nich po Českorakouské příhraniční cestě směrem na Břeclav. U Františkova rybníka se nám ztratila Hanička Kuruců s Lubošem - naposled byli spatřeni, jak spolu sedí na břehu a hledí na hladinu. Předpokládali jsme, že si užívají romantiky. Když jsme dojeli do Poštorné (předměstí Břeclavi), sedli jsme si ke stolům před jednou hospodou, dali si pití a čekali. Když už bylo čekání dlouhé, začali jsme hledat číslo na Lubošův mobil (což byl značný problém), abychom zjistili, co se s opozdilci děje. Po delší snaze se nakonec podařilo spojení navázat a dozvěděli jsme se, že Luboš píchl zadní kolo a lepil duši. Nakonec do Poštorné dojeli, Luboš si v místním cykloobchodě koupil rezervní duši a dofoukl kolo.

Potom už jsme bez dalších nehod dojeli okolo Janova hradu a přes Podivín zpátky na základnu. Tam jsme zjistili, že měl Luboš defekt nejen na kole, ale také na noze - při průjezdu akátovým keřem si do ní vrazil trn. Náš odborný chirurgický tým se mu ho pokoušel odstranit, ale marně. Tak mu Míťa potřel ránu nějakou mastičkou s tím, že ta mu snad ten trn časem vytáhne.

6.den - čtvrtek 4.8.

Vinařskými obcemi II

Čtvrteční ráno nás přivítalo vytrvalým deštěm. Lubošovi trn z nohy opravdu povylezl, tak si ho vytáhl - měl dobré 2 cm. Hanička Kurucová s Lubošem využili nepříznivého počasí a odjeli autem vyřídit nějaké záležitosti do ciziny (na Slovensko). V pohodlnějších účastnících vzbudil déšť naději, že budou mít důvod zůstat na ubytovně a válet se v postelích. Bohužel pro ně ještě před polednem pršet přestalo a my jsme mohli vyrazit na předposlední etapu. Protože na pátek byla naplánovaná nejdelší trasa (na trojhraniční bod), zvolili jsme tentokrát nenáročnou a nepříliš dlouhou cestu okolními obcemi.

Z ubytovny jsme tentokrát nezamířili do Bílovic, ale po cyklistické stezce mezi vinicemi směrem na Moravský Žižkov, tomu jsme se ale vyhnuli po polní cestě, projeli Prušánkami, Novým a Starým Poddvorovem a dojeli do Čejkovic. Zde jsme chtěli poobědvat ve známých Templářských sklepech, ale bohužel tam měli zavřeno. Proto jsme poobědvali opět v restauraci na náměstí. Odtud jsme pokračovali do Vrbice, udělali jsme krátkou zastávku u kostela sv. Jiljí a potom už zamířili známou cestou domů. Když jsme jeli okolo kukřičného pole, nasbírali jsme si pár kukuřičných palic, abychom si je doma uvařili jako lahůdku.

Večer nás čekal zlatý hřeb dne. Navštívili jsme sousední sklípek, patřící Vildovu známému panu Hrdinovi. Je to velký znalec vína (má mezinárodní certifikát, který ho opravňuje k provádění hodnocení vín - za tímto účelem jezdí po celé Evropě) a víno pěstuje jako koníčka. Dal nám ochutnat svých výborných vín a doprovodil to poutavým výkladem o pěstování a výrobě vína i dalších záležitostech s vínem souvisejících. Vrcholem byla ochutnávka šampiona - vína, které bylo vyhodnoceno jako nejlepší rýnský rizlink roku 2003 v České republice.

7.den - pátek 5.8.

Trojhraniční bod (soutok Dyje s Moravou)

Na poslední den pobytu naplánovali naši vůdci výlet k soutoku Dyje s Moravou, což je zároveň místo, ve kterém se stýkají hranice tří států - České republiky, Slovenska a Rakouska. Protože mluvili o délce okolo 70 km, někteří slabší jedinci měli strach, že takovou vzdálenost neujedou. Ale kromě Vildy (prohlásil, že příměří jeho pozadí se sedlem kola tak dlouho rozhodně nevydrží) se podařilo ostatní umluvit, tak jsme ráno mohli vyjet téměř v kompletním složení. Ještě před odjezdem zjistil Luboš, že při svém středečním průjezdu akátem si zarazil nejen trn do nohy, ale ještě další dva do předního kola, takže rychle měnil duši.

Počasí nám přálo, bylo slunečno (ale ne horko) a nefoukal vítr, tak jsme v rychlém tempu dojeli do Lanžhotu. Tam jsme se stavěli v restauraci na oběd. Měli sice pro hospody nepříliš obvyklá jídla (např. šišky plněné mákem), ale většinou vyrobená z polotovarů, takže nic moc...Protože před námi byla ještě daleká cesta, příliš jsme se nezdržovali a vyrazili dál.

Kousek za Lanžhotem jsme se ponořili do lužních lesů a mohli obdivovat jejich nádheru, stromy roztodivných tvarů. Na stromě jsme viděli sedět hejno čápů. Soutok je zřejmě hojně navštěvovanou atrakcí, protože čím více jsme se k němu blížili, tím více cyklistů jsme potkávali. Cesta byla příjemná, z Lanžhotu až téměř k soutoku jsme jeli po asfaltové cestě, až posledních asi 300 m jsme se museli prodírat úzkou stezkou, místy trochu bahnitou. Výsledek však stál za to! Ocitli jsme se na cípu země, jehož hranice tvořily řeky Dyje a Morava, jimiž se valily mohutné proudy vody. Přes tok Dyje jsme se dívali na Slovensko, na protějším břehu Moravy byly boudy rakouských rybářů se zavěšenými sítěmi. Jediné, co bylo nepříjemné, byli komáři a jiný obtížný hmyz, který nás bodal i přes vrstvy repelentu.

Když jsme se dosyta vynadívali a vyrobili dostatečný počet fotografií včetně společné, vydali jsme se na zpáteční cestu směr Břeclav. Cestou jsme viděli mj. těžbu říčního písku: na břehu řeky stála tatra, k ní vedlo potrubí od říčního bagru, který byl uprostřed koryta a potrubím vytlačoval na korbu auta proud vody s pískem. Písek se na korbě zachytával a voda odtékala zpět do řeky.

To už jsme se blížili k Břeclavi. Ještě jsme se krátce zastavili na občerstvení u zámečku Lány v Pohansku, v jehož okolí probíhá archeologický výzkum. Odtud už byl kousek do Břeclavi. Zde doplnili potřební u bankomatu finanční zásoby, poslechli jsme si vyzvánění moderního kostela a vydali se hledat podnik, ve kterém bychom se navečeřeli. Nakonec jsme našli v Poštorné restauraci, kde právě probíhaly hody u grilu. Zde jsme tedy doplnili síly špízem dle výběru (nic jiného k jídlu nebylo) a pivem.

Zbytek cesty už proběhl bez zdržování. Hanka Koziolová, která byla před cestou přesvědčená, že 70 km nemůže ujet, nakonec v závěru nasadila takové tempo, že jí ostatní nestačili (měla strach, aby dojela ještě za světla). A teprve v cíli se dozvěděla, že jsme ten den ve skutečnosti najeli o něco více než 90 km. Vzhledem k příjemnému počasí i profilu trati (lze-li mluvit o profilu, když je celá po rovině) to všichni zvládli bez nejmenších problémů.

Po smytí cestovního prachu jsme si uspořádali závěrečný, tedy rozlučkový večer. Pojedli jsme mj. vařenou kukřici, popili dobré vínko. Seděli jsme pod přístřeškem před ubytovnou, poslouchali zpěv místní omladiny před vedlejším sklípkem pana Balouna, občas jsme jim vypomohli (když zpívali písničku, kterou jsme znali). Bylo to zkrátka pohodové zakončení celého pobytu.

8.den - sobota 6.8.

Návrat domů

Sobota byla nejsmutnější den - krásný společný týden byl u konce. Po ránu jsme se sbalili, naložili vše do aut, uklidili po sobě, rozloučili se s panem Zemánkem a vyrazili na cestu domů. Ve Velkých Bílovicích jsme ještě nakoupili u sympatické babičky levné broskve. Cestou jsme poobědvali ve Velké Bíteši ve známé restauraci U Raušů, ve které se např. stravuje při svých návštěvách Brna populární fotbalový klub Amfora.

Po obědě už jsme jeli rovnou domů. Pravda, cesta nebyla zase tak přímá, v Praze jsme na obchvatu před Barrandovským mostem uvízli v zácpě aut (Alenka bohužel zácpu neměla, tak se nám v autě málem počurala). Zbytek cesty už proběhl bez významnějších příhod, takže jsme se k večeru v Chomutově neradi rozloučili a začali se těšit na příští rok.

Závěrem

Akce byla velice úspěšná a v následujících řádcích uvádím několik základních statistických údajů a poznatků:

Dovolené se zúčastnilo 12 lidí (8 členů sboru, 1 bývalý člen a 3 rodinní příslušníci).
Nejaktivnější z nás najezdili celkem přes 360 km.
Nejdelší etapa byla poslední den. Na soutok Dyje s Moravou (trojhraniční bod ČR, SR a Rakouska) a zpět jsme ujeli 91 km, což je vzdálenost, o které bychom před několika lety ani ve snu neuvažovali!
Oproti očekávání některých optimistů jsou i na Moravě kopečky (navštívíli jsme např. Pálavu).
Ne každý cíl se podaří najít a občas se vyplatí věřit turistickým značkám: Po tříapůlkilometrovém pěším pochodu jsme vzdali návštěvu zříceniny Dívčího hradu asi 150 m před cílem, protože se nám zdálo podivné jít na hrad z prudkého krpálu. Jak jsme později při průjezdu po silnici pod zmíněným hradem zjistili, byl to omyl.
Absolvovali jsme 3 návštěvy vinných sklípků spojené s ochutnávkou vín a odbornou přednáškou o jejich výrobě (ve firmě Pavlovín ve Velkých Pavlovicích a u nejbližších sousedů ve Velkých Bílovicích, pánů Balouna a Hrdiny).
Už víme, jak se vyrábí červené a bílé víno, jaký je rozdíl mezi vínem stolním, jakostním a přívlastkovým, co je claret, barikované a ledové víno a mnoho dalších informací.
Zaznamenali jsme jeden vážnější (Eliška za jízdy odháněla vosu a po následném pádu utržila drobné tržné rány v obličeji a ústech a ulomila si kousky dvou zubů) a jeden drobnější úraz (Luboš si po setkání s akátem zarazil dvoucentimetrový trn do nohy a další dva do pláště předního kola).
Defekty na kole jsem tentokrát neměl já, ale moji štafetu lepení převzali výše zmíněný Luboš a Vašek.
Na kolech je sbor hlasově stále nevyvážený - s jediným sopránem, který navíc odmítá zpívat v hlase sólově, nelze provozovat sborový repertoár. Soprány, jděte do sebe (a hlavně na kola)!
Jižní Morava je krásná, její obyvatelé jsou milí a pohostinní a víno chutné.
Také ve Velkých Bílovicích existuje chrámový sbor, ale to jsem zjistil až dodatečně na internetu.

Pavel Ježil

Hlahol na kolech 2005

Jižní Morava 30.7.-7.8.2005